Jezero Khovsgol je velkou chloubou a také oblíbenou prázdninovou destinací Mongolů. Snažíme se najít ubytování v některém z mnoha jurtových kempů, které lemují jeho západní břeh. Jako první zkoušíme resort „Blue Pearl“. Ubytování zatím nefunguje, nevaří se, elektrika nejede. Zato jsou tu ale tři zaměstnankyně za barpultem, které nám vysvětlí, že nám nemohou nijak pomoct –> holt Mongolsko. Další kemp (poměrně luxusní, na poloostrově vybíhajícím do jezera) je už v provozu. Tentokrát nám ale vyrážejí dech cenou – 60 dolarů za osobu. Drahé stanování. Rozbít kemp sice můžeme kdekoli, sehnat ale něco k snědku nebude taková legrace, jak jsme si představovali. Díky hloubce (přes 200 metrů) a nadmořské výšce (leží o něco málo výš než vrchol Sněžky), je večer i ráno celkem zima a sezóna se začátkem července teprve rozjíždí.

Fotogalerie

V podvečer konečně vjíždíme na náhorní plošinu západního Mongolska. Po pár kilometrech předjíždíme nebohé francouze, plazící se šnečí rychlostí po rozbité prašné cestě. Pomalu se blíží tma a citelně se ochlazuje. Stavíme proto stan uprostřed planiny v nadmořské výšce 2100 metrů a chystáme se uvařit něco k snědku. Netrvá to ale ani 5 minut a máme tu první návštěvníky. Dva místní kluci na koních zvědavě okukují náš stan. Sesedají a my poprvé od začátku naší cesty narážíme na opravdovou jazykovou bariéru. Mongolové mimo Ulánbátar mluví jen výjimečně jakýmkoli cizím jazykem, a proto se na další tři týdny spousta našich konverzací smrskává na veselý smích a kreslení obrázků do písku. Absenci konverzace doháníme společným chroupáním sucharů a hrou na Alinovu kytaru, kterou jeden z kluků objevil v kufru. Za čtvrt hodiny je přijíždí z jiného směru vyzvednout jejich otec. Ještě než se rozloučíme zkoušíme k jejich velkému pobavení jízdu na jejich koních bez sedla. Pak už mizí směrem k hraniční vísce Tsaaganuur, odkud přijeli. Pro začátek poměrně příjemá návštěva.