Planeta. To je jedna z mnoha přezdívek, které dali vězňové gulagů Magadanské oblasti pro její naprostou izolaci od okolního světa. Hned při našem půlnočním příjezdu zjišťujeme, o jak nadčasové označení jde. Nejlevnější ubytování, které je ve městě k mání, je obyčejný čtyřlůžkový pokoj za bratru 4300 Kč. S rozbitým autem nemáme moc na výběr. Když slečna na recepci vidí naše zděšení, odpouští nám platbu za tuto noc. Prý jsme přijeli těsně po půlnoci. Velké díky za to. Druhý den vezeme auto do servisu. Bohužel je sobota, dělat na něm začnou nejdřív v pondělí. Stejná situace je i v kancelářích dopravních společností. Nikdo nikde, telefony neberou ani v centrále ve Vladivostoku. Nezbývá nám, než se dva dny flákat po městě a čekat na pondělí.

Stojíme na Ojmjakonské návsi vedle rezavého památníku nejnižší naměřené teploty na severní polokouli. Teď je o dobrých 90 stupňů celsia více a babička u vedlejšího stavení pečlivě upravuje pestrou květinovou zahrádku. Rozhlížíme se po okolí a marně hledáme benzínku, která by tu někde měla být. Alespoň podle mapy, stažené z ruského serveru, zabývajícího se Jakutskem. V Josého nádrži je palivo akorát na přejezd ke zdejšímu „magazínu“, kde začíná definitivně kuckat. Při obhlídce okolí ukazuje Alin nekompromisně svůj orientační talent a vbíhá přímo do budovy národního výboru (z dálky vypadal jako jedna z mnoha rekonstruovaných roubenek ve vesnici). Jakýsi pán (mysleme si třeba, že je to starosta) nás vyvádí rychle z omylu. Benzínka tu prý není, ale sežene nám palivo na dojezd do 40 kilometrů vzdáleného Tomtoru. Čekáme u auta slabou půlhodinku, když se jeho Toyota vyřítí ze zatáčky a on vítězoslavně vylézá ze dveří … s pěti litry benzínu v PET láhvi. S díky ho lijeme do nádrže a vysvětlujeme, že podobné množství paliva stačí Josému sotva na nastartování (pokud teda zrovna startuje, ale to teď nehraje roli). Následuje další kolečko po vesnici, tentokrát už s námi v závěsu. Bohužel, žádný další benzín už místní obyvatelé postrádat nemůžou. Přejíždíme tedy k několika osamělým chalupám o deset kilometrů dál. Pan starosta zde nejspíš bydlí. Vbíhá do kůlny a nese nám dalších pět litrů. S tím bychom už měli do Tomtoru vystačit. Na naši otázku, co jsme dlužni, následuje už tradiční odpověď – úsměv a mávnutí rukou. Místo placení následuje krátká zpověď – odkud jsme, kam jedeme – a na závěr přání šťastné cesty. Při zdejších astronomických cenách benzínu se tak Ojmjakonská samospráva stává významným sponzorem naší cesty.

Ujet tisíc kilometrů z Tyndy do Jakutska zabírá další dva dny a dvě noci. Na internetu koluje spousta anket řadící dálnici M52 mezi nejnebezpečnější silnice světa. Většinou je doprovázejí obrázky aut, zapadlých až po střechu do bahna, a slečen v podpatcích, stojících bezmocně vedle. Ve skutečnosti prý většina těchto fotek pochází z jiných ruských silnic a samotná dálnice do Jakutska je podle místních docela v pohodě. Docela v pohodě opravdu je. I tak je ale nadlidský úkol, vygenerovat na klouzajícím bahně nebo ostrých šutrech větší průměrnou rychlost než 60 km/h. Ve chvíli, kdy přestane pršet a silnice vysychá, stává se paradoxně ještě nebezpečnější. Všechna auta, a hlavně hromady projíždějících náklaďáků, zvedají obří sloupy prachu, proti kterým je hustá mlha na D1 jako čirý horský vzduch. Předjížděcí manévr (pokud se tedy člověku povede zabrzdit a nevletí plnou rychlostí rovnou do zadního nárazníku pomalu se plazícího kamionu) se sestává z krátké motlitby a následného vyjetí do protisměru při nulové viditelnosti. V osamělých osadách, rozmístěných uprostřed ničeho desítky kilometrů od sebe, zpestřuje provoz ďábelsky zvlněná asfaltka. Celá republika Sacha (neboli Jakutsko) leží na permafrostu – trvale zmrzlé půdě. Její vrchní vrstva na krátké období v létě rozmrzá a následný půdotok (opravdu se tomu tak říká :) asfalt pomačká jako list papíru. Celá republika je obývána převáženě Jakuty (původní asijští obyvatelé celé oblasti) a Rusové jsou zde v menšině. A kdyby na Rusku získala samostatnost (což je čistě teoretická možnost, už jen kvůli velkým zásobám diamantů), stala by se osmou (!) největší zemí světa, hned za Indií.

První noc v Irkutsku spíme v hostelu „Staryj gorod“ ve společné noclehárně. Koupelna i záchod je o patro výš, vedle recepce, a je nutno k nim chodit přes ulici. Nevýhoda tohoto uspořádání vynikne obzvláště ve chvíli, když si dá člověk k večeři příliš mnoho piv. Druhý den proto vyrážíme najít vhodnější ubytovací lokaci. Po krátkém pohovoru nám bábušky z nedalekého hotelu dohazují apartmán ve frekventovaném guesthousu nedaleko centra za absurdně nízkou cenu (o dva dny později se sice ukazuje, že jde o chybu recepční, ale platíme stejně až do konce pobytu). Žabža leží čtyři dny s teplotou, čehož s Alinem (už tradičně) využíváme k jemným opravám auta (připadáme si spíš jako expedice po asijských autoservisech, ale co se dá dělat … cesty jsou tu místy opravdu nehorázně špatné). Irkutsk je příjemné město. I v centru je spousta původních dřevěných baráčků (i když často rozpadlých a neobývaných). Po celém městě i po nábřeží Angary (tekoucí skrz město na své pouti z Bajkalu do Jeniseje) neustále korzují hromady lidí – je vidět, že se snaží užít si krátké sibiřské léto, co to jde. S Alinem taky navštěvujeme nedalekou hospodu U Švejka. Česká jídla ale na jídelníčku hledáme marně, v Rusku vařená Plzeň je tu řádně předražená, a tak naše srdce zahřeje jedině plaketa, na které se můžeme dočíst, že „v tomto domě pobýval v letech 1919-1921 proslulý český spisovatel Jaroslav Hašek“.