Guangzhou. Jedno z největších měst nejen Číny, ale i světa. Hned po vystoupení z autobusu se nás chytá klubko bábušek, které dohazují ubytování. Ne u sebe, ale v jednom z mnoha hotelů, jejichž prospekty nám mávají do obličeje. Už je pozdě večer a proto bereme zavděk nabídkou jedné ze stařenek a skáčeme s ní do auta. Na recepci hotelu nám domlouvá padesátiprocentní slevu (což jí, jak později zjišťujeme, stačí na tučnou provizi) a běží na nádraží chytat další zákazníky. V následujících dnech už si ubytování zařizujeme sami. Dodnes nechápu, jak vlastně čínské hotely fungují, ale situace na recepci se většinou odvíjela následovně. Příchod a pohled na ceduli s cenou – například 600 RMB. Recepční nás zdraví a říká: „Dám vám slevu na 260.“ My na to: „A co takhle na 100?“ V rychlosti se dohodneme na sto padesáti, předáváme pasy a ubytováváme se v celkem hezkém hotelu za víc než přijatelnou cenu.

Ruiny sv. Pavla - symbol Macaa

Při mezipřistání v Šanghaji dostáváme razítka do pasů a jsme vpuštěni do Číny. Jen tak. Bez víza. Na zdejším letišti nemají zjevně úplně doladěné tranzitní zóny a tak je každý vpuštěn do země a úředníci doufají, že se do zákonem stanovených 72 hodin vrátí zpět. Vědět to předem, tak se nemusíme táhnout pro víza až do Hongkongu. Teď se ale poslušně točíme na podpatku a vbíháme zpět do letištní budovy. Měním pár dolarů, ať máme na pivo z automatu a čekání nám rychleji utíká. Poplatek 10% za výměnu cizí měny mi vyráží dech. Těžko se pak divit, že mají Číňané jednu z největších dolarových zásob na světě. O pár piv, pár partií mariáše a několik hodin v letadle později vystupujeme v podvečerním Hongkongu. Město patří spolu s New Yorkem a Chicagem do velké mrakodrapové trojky a už cestou z letiště tradičním dvoupatrovým autobusem je to vidět. I u obyčejných paneláků podél silnice lze napočítat přes padesát pater.