Fotogalerie

Laoský Vang Vieng. Hlavním tahákem na turisty by po právu měla být příroda, tvořená nádhernými vápencovými kopci s říčkou, razící si cestu okolo nich. Ve skutečnosti se sem baťůžkáři z různých koutů světa sjíždějí kvůli něčemu úplně jinému. Nikdy nekončící párty a snadná dostupnost drog sem láká dav, který běžně vymetá lokace od indické Goa až po thajský Koh Phan-Gan s jeho legendárními full moon party. I když už nejsme nejmladší, vyrážíme po první večeři v rámci maskování obhlédnout situaci do lokálu u řeky, nesoucího vševypovídající název „Reggae bar“. Na jídelním lístku se můžeme mimo jiné dočíst, že „joint of marihuanna“ bude za 50000 laoských kipů (asi 150 Kč), zatímco celý pytlík přijde na 200 tisíc. Stejné ceny jsou i u opiových produktů. Není ani divu. Legendární zlatý trojúhelník, na pomezí Thajska, Barmy a Laosu, je odtud, co by kamenem dohodil. Je zrovna „low season“, takže z chlapíka na baru vymlátíme celý pytlík konopí za cenu jointu a odcházíme spokojeně domů. Následující den se nám pak nedaří (kromě výletů do restaurace) opustit balkón, ze kterého lze hravě přehlédnout přilehlé kopce i výše zmiňovanou říčku. O den později jdeme do sebe a vyrážíme na obhlídku jedné ze zdejších velkých atrakcí – zelené laguny (především díky Žabžovi, který jakožto slušný kluk, pohrdající drogami, může řídit). Lagunu tvoří jáma vybagrovaná v zemi (nutno ale dodat, že plná křišťálově čisté vody) obležená hromadou lidí, kteří sledují těch několik málo jedinců ve vodě. Vskutku děsivý pohled, který se ovšem díky pár rychlým, dobře mířeným pivům, mění v příjemné odpoledne, strávené na dece. Po cestě zpět ještě vesele povzbuzujeme okolo se plahočící cyklisty ze střešního okénka. Expedice, jak má být!

Fotogalerie

Zastavujeme v prudkém kopci před ošuntělou budovou thajské imigrace. Formality probíhají překvapivě hladce. Těsně před koncem celého procesu nám ale náčelník zdejší posádky oznamuje, že díky absenci jakéhosi papíru o importu auta musíme zaplatit pokutu 6000 bahtů. Své tvrzení podporuje bodání prstem do thajského skriptu na obří tabuli vedle okýnka. Chvíli se s ním hádám, že v anglickém překladu o řádek níž nic takového nestojí, on ale trvá na svém. Bez zaplacení pokuty nás nenechá projet. Obratem vytáčíme telefonní číslo na velitelství pohraničníků, které je napsáno na spodku cedule. Bohužel marně. Údaje jsou už asi dávno mimo mísu. Celou situaci překvapivě řeší celník v okénku. Vytáčí na svém telefonu správné číslo a předává mi anglicky mluvícího pána. Prý nám opravdu chybí jakýsi vstupní papír z malajsko-thajské celnice. V rychlosti přecházím do protiútoku. Nadávám pánovi, že je především jejich starost, vydat nám správné papíry. Poté prosím, brečím a na závěr si stěžuju na velitele pohraničního postu, že chtěl nekřesťansky (nebo spíš nebuddhisticky) vysoký úplatek. Celá etuda má překvapivě úspěch. Šéf po zpětném obdržení přístroje vztekle skřípe zubama, platíme směšných 200 bahtů a pouštíme se z kopce směrem k laoské části přechodu. Zde během pár minut dostáváme víza u nepříliš používaného okénka „visa on arrival“ (kromě Inny, která má jakožto ruský občan nárok na bezvízový pobyt). Poté pár minut přesvědčujeme celníky, že by bylo hezké, vystavit nám nějaký importní dokument k autu. Moc se jim do toho nechce. Nakonec jsme ale úspěšní a po čtvrt hodině perné práce s českým techničákem a zaplacení mírného poplatku dostáváme potvrzení o dočasném importu motorizovaného vozidla. Naše cesta Laosem může začít.