Fotogalerie

Po probuzení v Chilasu se pomalým tempem vydáváme na zbylých pár kilometrů do Gilgitu. Překročit nedalekou čínskou hranici máme podle domluvy až za dva dny, není tedy kam spěchat. Po pár desítkách kilometrů míjíme u cesty dopravní značku, nesoucí neobvyklý nápis: „Look to your right, killer mountain Nanga Prabat, 8126 metres,“ upozorňujících na jednu z nejobávanějších osmitisícovek. Míjíme ceduli a s trochou mrmlání koukáme na malou horu napravo, která tedy rozhodně jako pověstná Nanga Parbat neboli „Hora zabiják“ nevypadá. Po pár stech metrech se otáčíme a rozhodujeme se, vyfotit si aspoň ceduli. Něco takového přece nevidíme v ČR u silnice každý den. V té chvíli se vše rychle vysvětluje. Celý obzor před námi zaujímá do mraků trčící obří zasněžená hora. Děkujeme našemu nápadu vyfotit si ceduli, vyskakujeme z auta a užíváme si první, počasím nezkažený pohled na některou z osmitisícovek. O pár kilometrů dál pak míjíme památník u silnice, označující místo, kde se stýkají tři nejvyšší pohoří světa – Karákóram, Hindúkuš a Himaláje. Tak je to alespoň napsáno na omšelém betonovém nápisu. Podle různých encyklopedií je sice výška daných pohoří lehce diskutabilní, ale čert to vem. Styl se tomuhle trojmezí, tvořenému soutokem řek Gilgit a Indus, upřít rozhodně nedá. Poté již vjíždíme do největšího města oblasti, Gilgitu, kde si dáváme zaslouženou pauzu až do dalšího rána. Náš pasažér Ježíš se rozhoduje přespat ještě jednou s námi a popovézt se zítra do své cílové destinace – Karimabadu. Dle jeho vlastních slov prý cestuje zásadně sám a výlet naším autem z Lahore až do srdce Karákóramu je jeho nejdelší nesólovou cestou v životě. Z Gilgitu, ležícího uprostřed neskutečně rozpálených a vyschlých hor, toho už za zmínku příliš nestojí. Snad jen atmosféra kolem sedmé hodiny večerní, kdy všichni sedí zavření doma u plných talířů a čekají, až hodiny odbijí konec každodenního ramadánového půstu. Opuštěné město a zavřené obchody tak na dobré dvě hodiny připomínají kulisy k filmu o světě po vypuknutí nukleární války.

Fotogalerie

První den v Pákistánu trávíme naší oblíbenou zábavou, na kterou se bohužel v poslední době příliš nedostalo. Opravováním auta. Něco nám totiž docela dost klepe v zadní nápravě a cestu s rozbitým autem po 1300 kilometrů dlouhé Karakoram Highway nechceme riskovat. Zvlášť proto, že musíme čínskou hranici překročit v přesně stanovené datum – za sedm dní. Čínská vláda totiž volný průjezd cizích vozidel svým územím nepovoluje a za čtyřdenní tranzit s průvodcem je nutné zaplatit 2500 amerických dolarů. Pokud se pak ve vybrané datum na hranici neukážeme, peníze nám jednoduše a bez náhrady propadají. Zatím jsme ale od hranice pekelně daleko, před servisem v chaotickém a sluncem rozpáleném Lahore. Ložiska zadních kol jsou naprosto v pořádku (výborná zpráva), bohužel se do věčných lovišť definitivně odebral diferenciál, opravovaný už v ruském Magadanu (velmi špatná zpráva). Naštěstí se nacházíme před provozovnou, kam jezdí svoje diferenciály opravovat auta z několikasetkilometrového okolí. Drtivou většinu rutinní práce tu obstarává desetiletý chlapec. Aby přivydělal peníze pro svoji početnou rodinu, tráví v servisu 14 hodin denně, čímž rodinný rozpočet obohatí o 50 korun. Co dodat…