Planeta. To je jedna z mnoha přezdívek, které dali vězňové gulagů Magadanské oblasti pro její naprostou izolaci od okolního světa. Hned při našem půlnočním příjezdu zjišťujeme, o jak nadčasové označení jde. Nejlevnější ubytování, které je ve městě k mání, je obyčejný čtyřlůžkový pokoj za bratru 4300 Kč. S rozbitým autem nemáme moc na výběr. Když slečna na recepci vidí naše zděšení, odpouští nám platbu za tuto noc. Prý jsme přijeli těsně po půlnoci. Velké díky za to. Druhý den vezeme auto do servisu. Bohužel je sobota, dělat na něm začnou nejdřív v pondělí. Stejná situace je i v kancelářích dopravních společností. Nikdo nikde, telefony neberou ani v centrále ve Vladivostoku. Nezbývá nám, než se dva dny flákat po městě a čekat na pondělí.
Po všech děsivých a vybydlených osadách po cestě je Magadan víc než příjemné překvapení. Stojí zde minimum paneláků, centrum s širokými ulicemi a starými domy má takový příjemný, evropský charakter. První den nám navíc přeje počasí, je krásně slunečno a výhled přes přístav na záliv Ochotského moře a okolní hory stojí opravdu za to. Další dny už se po celém městě válí mlha a svetr se stává nutnou součástí garderoby. Je konec srpna a podle místních už do Magadanu dorazil podzim. To je tedy opravdu krátké léto. Přežíváme na jídle z místního bufetu a každý den se chodíme ptát na levnější ubytování. Bohužel marně. Rozpadnutí auta těsně před cílem naší cesty se nám začíná pěkně prodražovat. Aby to bylo ještě horší, v pondělí zjišťujeme, že nám právě ujel trajekt, který bere i lidi a nezbývá, než domluvit odvoz pro auto na středu a koupit si letenky do Chabarovsku na čtvrtek. Chlapi v servisu mezitím rozeberou zadní nápravu. Příčinou našeho problému je rozpadlý diferenciál. Toyota Hilux je naštěstí zdaleka nejčastějším vozem v okolí. V úterý volají mechanici, že sehnali patřičné součástky a stihnou dát auto do středy do kupy.
Míjí další den brouzdání v zamlžených ulicích, konzumace boršče z bufetu a spaní v předraženém pokoji. Ve středu ve dvě vyzvedávám opravené auto. Cena je překvapivě dobrá a práce se zdá být kvalitně odvedena. Jak se později ukazuje, až na to, že skoro přestaly fungovat brzdy. Cesta ze servisu je ale pořád do kopce, takže to zjišťuju až při dobrzďování na červenou v centru města. Nevadí. Nemůžeme hledět na detaily, za nějakých třicet minut máme naložit auto na loď. Balíme si batohy na cestu bez Josého (kdybychom věděli, že je to naposled na několik měsíců, co se k autu dostaneme, jistě bychom se sbalili trochu chytřeji). Kluci nakládají auto na loď. Do Vladivostoku by mělo dorazit v pondělí. Druhý den, před odjezdem na letiště, necháváme bágly na recepci a jedeme se podívat na „Masku lítosti“. Jde o obří skulpturu na kopci za městem, postavenou na památku obětem gulagů. Mlha je hustá, že by se dala krájet. Kolem „Masky“ jsou pomníčky se symboly náboženství a menšin, které byly za dob SSSR systematicky vyvražďovány v pracovních lágrech. Celé místo je překvapivě působivé a díky husté mlze člověku až mrazí v zádech. Snad jen dalekohledy na mince pro výhled do okolí jsou ve zdejších končinách trochu zbytečnou investicí.
Po poledni se loučíme s Magadanem a jedeme na 70 kilometrů vzdálené letiště Sokol. Letadlo má zpoždění, v Chabarovsku přistáváme až po desáté večer. Hned se na nás sbíhají místní taxikáři. Jeden spouští rovnou anglicky a za odvoz žádá tisíc rublů – pěkná zlodějina. Říkám, že jsem v Rusku už tři měsíce, ať to na nás nezkouší. On opáčí, že je v Rusku 54 let. Opravdu pádný argument. Navíc prý v New Yorku jsou taky drahé taxíky. Ani na to se nedá nic říct. Žabža se vkládá do situace se slovy, že pojedeme za 300. Pán přejde plynule do ruštiny a začne nám nadávat, ať si z něj neděláme srandu. Vysvětluju mu, že si začal první a vyrážíme na trolejbus k blízké výpadovce. Po nějaké chvíli skutečně zastavuje stroj, který se měl rozpadnout už před mnoha dekádami a z nějakého záhadného důvodu se tak nestalo. Ptáme se řidiče i cestujících kudy do ulice, kde je námi zarezervovaná ubytovna. Nikdo ji však nezná. Všichni ale ochotně vytahují mobily a zjišťují nám to telefonátem přímo na recepci. Nakonec se nás ujímá jeden pán. Prý tam v tuhle dobu už nic nejede. Vystoupí s námi, stopuje jedno z projíždějících aut a domlouvá nám u posádky cenu za odvoz. V Rusku či Kazachstánu je to obvyklá praxe. Lidi si stopnou projíždějící auto, a pokud jede žádaným směrem, za poplatek (většinou výrazně méně než taxi) je tam vezme. Škoda, že něco podobného nefunguje i u nás. Nakonec nám pán popřeje hodně štěstí a jde čekat na další trolejbus.
Druhý den se věnujeme prohlídce Chabarovsku. Shodujeme se, že je to asi nejhezčí město na východě Ruska. Všude spousta nádherných chrámů, parků a promenáda na břehu Amuru lemovaná sportovišti je plná lidí. Zkoušíme čínský konzulát, ale je zavřeno. Necháváme tedy vyřízení víz na Vladivostok a nastupujeme na jednu z vyhlídkových lodí, které v létě brázdí řeku. Jako všichni ostatní se rozsadíme na horní palubě, kupujeme pivo a vychutnáváme si chabarovské nábřeží z rybí perspektivy. Po cestě zpět kupujeme na nádraží lístky na vlak do Vladivostoku na druhý den. I my s Alinem si tak vychutnáme aspoň kousek Transsibiřské magistrály. Na závěr dne kouříme na balkóně oslavný doutník na dobytí Magadanu (v odtahovce na to překvapivě nebyl ani čas ani nálada). Ve vlaku jsem v kupé s ruskou rodinkou a o zábavu se mi stará jejich synek. Vesele ignoruje mou slabou ruštinu a neustále se na něco vyptává, popřípadě mi vykládá anekdoty nebo popisuje principy fungování vesmíru, načtené z dětské knížky. Na jedné ze zastávek můžeme obdivovat obří množství pixel s červeným kaviárem, které prodávají místní bábušky. Jsme ale ekologicky uvědomělí a navíc nám kaviár nechutná, nedáváme jim proto vydělat ani rubl.
Ráno za rozbřesku přijíždíme do Vladivostoku. Vycházíme na nábřeží přístavu zrovna ve chvíli, když nad zátokou Zlatý roh (pojmenované po té slavnější – istanbulské) vychází slunce. Výsledný dojem je opravdu parádní a nezkazí ho ani fabrika, chrlící na obzoru černý dým o sto šest. Těžko si při příjezdu na tuto nejzazší výspu Ruska představit hezčí přivítání. Ubytováváme se v předraženém hotelu (na internetu jsme levnější nenašli), ve kterém bydlí převážně japonští turisté. Vladivostok je jejich oblíbeným cílem a autobusy je před hotel chrlí v obřím počtu od rána do večera (druhý den naštěstí nacházíme hotel levnější, ve kterém bydlí převážně rusové, a ten se stává na několik dalších dní naším domovem). Je neděle, auto má dorazit až druhý den, dopoledne trávíme stěhováním do levnějšího hotelu a odpoledne se flákáme po městě. Alin dokonce návštěvou zdejší překvapivě pěkné městské pláže. Vždycky jsem si Vladivostok představoval jako přístav plný vojenských lodí, po kterém se většinu času převaluje mlha. Opak je ale pravdou. Město má takový středomořský charakter a v době naší návštěvy bylo horko a vlhko jako někde v Thajsku.
Nazítří běžíme po snídani do centrály lodní společnosti vyzvednout Josého. Půl hodiny čekáme, až se pán na přepážce označené „Magadan“ vykecá s kolegou, jen aby nám lakonicky sdělil, že loď dorazí až ve čtvrtek. Nic víc, žádné další vysvětlení. Naštěstí je naše ubytování na ruské poměry hodně laciné, takže to nebolí až tolik, jako v Magadanu. Neztrácíme čas a začínáme domlouvat přepravu auta dále do jihovýchodní Asie u logistické firny DAMCO, dceřiné společnosti obří dánské přepravní firmy MAERSK. Když zrovna nesedíme v jejich kanceláři a nevyplňujeme rozličné papíry, chodíme na výlety po městě. Nemůžeme samozřejmě vynechat návštěvu muzea uvnitř vojenské ponorky S-21 (bohužel není ve vodě, ale stojí na břehu vedle přístavu). Jsme také jedinými návštěvníky muzea tichomořské obchodní flotily, kde nám nudící se paní udělá nadšeně soukromou přednášku o vystavených exponátech. Na závěr pochválí naši ruštinu (skládající se ze slůvek „da“ a „óčeň interésnoje“ v průběhu výkladu) a dává nám na památku dvacet let starou pohlednici (!?), na které je vyobrazena jedna z přepravních lodí flotily. Večer si pak vychutnáváme výhled na Vladivostok z kopce nad zálivem (kam se dá vyjet lanovkou, my ale jako správní sportovci běžíme pěšky).
V úterý se rozhodujeme nechat Alina (jakožto majitele auta) svému osudu a odjet se Žabžou další den trajektem do Jižní Koreje. Plán je takový, že jakmile vyřídí poslední náležitosti a odešle auto do Malajsie (nejlevnější varianta z jihoasijských zemí) přiletí za námi letadlem. Do hry bohužel opět vstupuje tradiční ruská byrokracie. Ve středu ráno nám odmítají prodat lístky na trajekt. Jede sice až pozdě odpoledne, místa na lodi jsou, ale lístky v den odjezdu se prostě neprodávají. Nikdo nám nedokáže vysvětlit proč. Tak to prostě v Rusku chodí a nezbývá, než se s tím smířit. Trajekt stojí v přístavu ještě k večeru, my už ale máme zakoupené letenky do Soulu na pátek (čekat na další trajekt je vzhledem k rozdílu v nákladech na život v Rusku a v Koreji nesmysl). Aspoň se Alin nebude muset dva dny protloukat vším tím papírováním sám. Ve čtvrtek je auto konečně v přístavu a po definitivním dořešení byrokracie (naplánováno na pátek ráno) naše mise v Rusku definitivně skončí. Aby byl druhý den ještě zajímavější, bookujeme jakožto velcí sportovní fanoušci lístky na večerní program MS v atletice v korejském Daegu. Letíme z Vladivostoku v 13:00, na stadiónu bychom měli být kolem sedmé večer. Snad se to nějak stihne… A tak, po více než dvou měsících a mnoha tisících kilometrech, naposledy usínáme na území matičky Rusi. Zítra nás čeká perný den.
