Na konci světa

Stojíme na Ojmjakonské návsi vedle rezavého památníku nejnižší naměřené teploty na severní polokouli. Teď je o dobrých 90 stupňů celsia více a babička u vedlejšího stavení pečlivě upravuje pestrou květinovou zahrádku. Rozhlížíme se po okolí a marně hledáme benzínku, která by tu někde měla být. Alespoň podle mapy, stažené z ruského serveru, zabývajícího se Jakutskem. V Josého nádrži je palivo akorát na přejezd ke zdejšímu „magazínu“, kde začíná definitivně kuckat. Při obhlídce okolí ukazuje Alin nekompromisně svůj orientační talent a vbíhá přímo do budovy národního výboru (z dálky vypadal jako jedna z mnoha rekonstruovaných roubenek ve vesnici). Jakýsi pán (mysleme si třeba, že je to starosta) nás vyvádí rychle z omylu. Benzínka tu prý není, ale sežene nám palivo na dojezd do 40 kilometrů vzdáleného Tomtoru. Čekáme u auta slabou půlhodinku, když se jeho Toyota vyřítí ze zatáčky a on vítězoslavně vylézá ze dveří … s pěti litry benzínu v PET láhvi. S díky ho lijeme do nádrže a vysvětlujeme, že podobné množství paliva stačí Josému sotva na nastartování (pokud teda zrovna startuje, ale to teď nehraje roli). Následuje další kolečko po vesnici, tentokrát už s námi v závěsu. Bohužel, žádný další benzín už místní obyvatelé postrádat nemůžou. Přejíždíme tedy k několika osamělým chalupám o deset kilometrů dál. Pan starosta zde nejspíš bydlí. Vbíhá do kůlny a nese nám dalších pět litrů. S tím bychom už měli do Tomtoru vystačit. Na naši otázku, co jsme dlužni, následuje už tradiční odpověď – úsměv a mávnutí rukou. Místo placení následuje krátká zpověď – odkud jsme, kam jedeme – a na závěr přání šťastné cesty. Při zdejších astronomických cenách benzínu se tak Ojmjakonská samospráva stává významným sponzorem naší cesty.

Na zpáteční cestě po hrbolaté polňačce (nebetyčný eufemismus, ve skutečnosti to má blíž k hluboké orbě, než k silnici) definitivně trháme levý zadní tlumič. Zjišťujeme to až při předávce řízení těsně před Tomtorem, díky čemuž je tato poměrně potřebná součást našeho vozidla nenávratně ztracena někde v subpolárních ruských oblastech. Navíc u vjezdu na Tomtorskou náves vyskakuje na muldě (ve skutečnosti spíš menší kopec) pružina, kterou teď bez tlumiče nic nedrží. Blíží se ale večer a na nějaké opravy není nálada. Dotankujeme tedy plnou nádrž a kempujeme u lesíka hned vedle vesnice s vědomím, že ráno je moudřejší večera. Nasadit za pomoci malého ruského heveru pružinu, která má schopnost hravě odpružit dvoutunové auto, totiž není žádná legrace. Ráno se situace opravdu řeší sama. Během snídaně a hygieny projíždí kolem po lesní stezce Max s bagrem. Pamatuje si nás ze včerejška, kdy jsme se ho ptali na cestu, a zastavuje na pokec. Po krátké konverzaci ho žádáme o dovolení, použít radlici jeho bagru jako hever. Není problém. Zvedá zadek auta za nápravu do výšky a během pěti minut je pružina zpět na svém místě. Pak nám ještě radí, ať se jedeme přeptat na náhradní tlumič do nedaleké rozpadající se továrno-dílno-jzd-skladišťo-opravny. Na místě nacházíme hlavního kutila (podle popisu ve stylu „má obří knír a vypadá jak Ilja Muromec“). Vhodný tlumič sice není k dispozici, prohlídka rozpadajících se dílen z dob SSSR ale rozhodně stojí za to. Stejně tak i pod obrazem Brežněva pronášené stížnosti, jak bývalo za starých časů lépe (a bohužel asi ano – teď každý, kdo má rozum, prchá kamkoli jinam). Dostáváme také důležitou informaci, že cesta na Magadan je dále neprůjezdná. Rozlilo se tam jezero a prý když neumrzneme, tak možná přeplaveme. Auto na druhou stranu ale rozhodně nedostaneme.

Nezbývá, než se vrátit zpět na novou silnici u obřího brodu. Zajížďka je to dohromady slabých 500 kilometrů, navíc v nehostinné pustině a bez jednoho tlumiče. Pohoda. Po sedmdesáti kilometrech nestíhám na mokrém bahně dobrzdit jednu větší díru a pružina zase vyskakuje. Náhodou ale jedeme kolem malé vesnice (jediná mezi Tomtorem a brodem). Parkujeme u jedné z chalup a za pomoci borců spravujících tam svůj UAZ a použití materiálu u plotu jako podložky pro hever, odjíždíme během deseti minut. Nedivil bych se, kdyby tam po naší bleskové misi stáli někteří z nich se svěšenou bradou ještě teď. Další na řadě je obří brod. Chvíli před ním nás při focení okolní přírody předjíždí UAZ. Před brodem na nás ale čeká a ptá se, jestli víme, kudy projet. Jakožto zkušení matadoři ho bereme do závěsu a vjíždíme na starou známou trasu. Voda ale za dva dny deště kapku stoupla a řidič UAZu vzdává v půlce řečiště. Z protějšího ostrůvku na nás mává, že si na tuhle sekci už netroufá a zůstává na místě. V nejhorším místě nám voda zaplavuje i přední sklo, Žabža sedící za volantem ale situaci hravě zvládá a za pár minut už sedíme u boršče v maringotce, označené jako „kafe“. Můj anglicky mluvící kamarád z benzínky se směje, že byl před chvílí na druhém břehu a projel v pohodě. Holt praxe je praxe. Později v Magadanu se dozvídáme, že tam později odpoledne zapadl UAZ v půlce řečiště, takže to asi zas taková sranda nebyla.

Další zastávkou je Usť-Nera, největší město v širokém dalekém okolí (=na území několika ČR). Opět hromada starých fabrik, vybydlených paneláků a vodovodní trubky, tažené kvůli permafrostu ve třímetrové výšce nad terénem. Stavujeme se na brzký oběd v jediné restauraci (či spíše bufetu). Společnost u vedlejšího stolu má už notně nakoupíno a vodkou zapíjí každé druhé slovo. Opět ale nezbývá, než s místními soucítit. Kdo tu žije, nemá asi jinou možnost. Další den cesty z Usť-Nery naprosto fantastickou přírodou leží Jagodnoje. Stejná obec, jako předešlé. Z nějakého nepochopitelného důvodu je zde ale luxusní řecká restaurace (jen podle názvu, jinak se zde samozřejmě servíruje šašlik). Servírka běhá celý den po dlaždicích v podpatcích a obsluhuje dvojice, pijící už několikátou láhev šampaňského. Když si na to zpětně vzpomenu, těžko věřit, že se mi to jen nezdálo. Před i za Jagodnoje míjíme několik měst duchů. A to ne jen tak nějaké vesničky. Města, která měla v dobách své slávy jistě mnoho tisíc obyvatel teď leží ladem, požírá je tajga a vítr profukuje skrze rozbité okenní tabulky. Korunu průjezdu tímto územím nasazuje Susuman, ve kterém jsme další den navečer. Polovina domů je neobydlených, v popelnicích hoří odpadky a silnice se točí přes staré koleje, vystouplé z asfaltu. Když Žabža (se kterým jsme loni navštívili několik ne úplně bezpečných afrických zemí) s hrůzou v očích prohlásí: „Tak tohle město vzbuzuje opravdu respekt, tady bych radši nezastavoval.“, nezbývá než souhlasit.

Další výživný den jízdy po rozbité Road of Bones a kempujeme u Velkého jezera – už jen pouhých 250 kilometrů od Magadanu. Voda je opět ještě studenější, než kdekoli předtím. Začíná mi to být mírně podezřelé. Myslel jsem, že se voda pod nula stupňů mění v led, ale v tomhle konkrétním jezírku musela mít snad -10. Stačilo si jen umýt ruce, aby člověk zažil několikaminutovou fyzickou bolest. Druhý den ráno, po kvalitním, medvědy nerušeném spánku, sedáme do auta plni optimismu. Když na to šlápneme, tak už odpoledne přijedeme do Magadanu. Našeho nejzazšího cíle v celé Asii a také cíle naší několikaměsíční snahy. Po sto kilometrech začíná auto podezřele plavat. „Konečně jsme píchli,“ říkám si nadšeně. Ujet 30000 kilometrů bez defektu po neskutečně špatných silnicích, to už začínala být podezřelá klika. Když ale vystupujeme z auta, nevěříme vlastním očím. Celé kolo i s poloosou visí do silnice jako balanční kolečko na legendárním Blesku (viz obrázek). Chvíli přemýšlíme co dál, obcházíme okolí a nakonec začneme stopovat okolo projíždějící náklaďáky. Každý druhý má prázdnou korbu, naložit nás ale kvůli firemním směrnicím nemůžou. Jeden z nich aspoň odváží Alina do 70 kilometrů vzdálené vesnice, kde chytí signál na mobil a domluví případnou pomoc.

Zatímco je Alin pryč (a jeho zážitky by jistě vydaly na samostatný příspěvek – už jen jeho popis policisty s ukrajinskými kořeny, který nesnáší všechno ruské a přitom řídí silniční vjezd na nejvzdálenější výspě SSSR, nás dost pobavil), zažíváme se Žabžou jeden s těch dnů, které nikdo nemá rád, ale dobře se na ně s odstupem času vzpomíná. U našeho auta zastavuje mnoho kolemjedoucích, ať už aby pomohli nebo si jenom promluvili. Hned první pán se směje od ucha k uchu. Prý se mu před chvíli stalo to samé. Oddělal zadní kardan, narubal poloosu zpátky do diferenciálu a teď jede na přední pohon. Vesele se směje a se slovy „to není jak silnice u vás v Evropě“, odjíždí do dáli. Za chvíli zatavuje kamioňák, obhlídne situaci a pro jistotu nám před odjezdem dolívá pitnou vodu do láhve. Vody ale stejně nemáme mnoho, jdu tedy po silnici k říčce, kterou jsme krátce před nehodou křižovali. Za chvíli mě na krajnici sebere dodávka ruské pošty. Prý se tu nemám jen tak potloukat – je tu hromada medvědů. Fotí si mě na památku, plácají po zádech a nakonec vysazují na mostu. Prý se staví, až pojedou odpoledne nazpět. Opravdu za několik hodin zastavují smykem u našeho auta. Dávají nám prázdné pytle od pošty, abychom u opravování auta neleželi na zemi. A taky čerstvý chleba. Pak přejí jako všichni ostatní hodně štěstí. Nakonec, v devět hodin večer, po devíti hodinách čekání, se na obzoru vynořuje odtahovka, s Alinem sedícím v kabině. A tak po třech hodinách zběsilé jízdy (resp. prvních dvou hodinách krokem na špatné cestě a poté 140 km/h s Josém na korbě – podle tachometru konstrukční maximum auta) dojíždíme minutu před půlnocí do Magadanu. Trochu jinak, než jsme si to představovali – ve čtyřech v trojmístné kabině odtahového vozu.