Fotogalerie
Po Jančině odletu z Astany naše cesta vedla přes Pavlodar do Ruska. Zde již bylo vidět, že i Kazachstán disponuje průmyslovou výrobou. Fascinující byla obří továrna, která byla v rovině vidět na desítky kilometrů daleko. V zapadajícím slunci vypadala jako Barad-dur (známá to pevnost z Pána prstenů). Následující den jsme chtěli přejet hranice. Můj zdravotní stav však byl proti. Během dne mi stoupla teplota na příjemných 39,5 a krk mě bolel, jak kdybych polykal žiletky. Tak jsme zaparkovali těsně před hranicí v jedněch křovinách kdesi v poli, abych byl ušetřen neskutečného slunečního žáru. Přes noc se stav nezlepšil a mandle zhnisala čím dál více. Nebylo tedy zbytí, než že sedneme do auta, překročíme hranice, a co nejrychleji se přesuneme do čtyřset kilometrů vzdáleného Novosibirska.
Během této celodenní jízdy jsem se snažil tělo ochlazovat naplno puštěnou klimou, avšak marně. Takže po ubytování se na hotelu, Yarin domluvil, aby se přišla na mne podívat doktorka. Po zběžné prohlídce rozhodla, že mě vezme sanitkou ke specialistovi do nemocnice. Před jízdou mi řekli, abych se patřičně držel madel a během jízdy napadal na zem. Vzhledem k tomu, v jakém stavu sanitka byla a po jaké silnici jsme se to kodrcali, si myslím, že důvod držení madel byl ten, aby se sanitka nerozpadla. Místní otorinolaringolog vše omrkl, předepsal patřičné pilulky a se sdělením, jestli se mám kde kurýrovat, že v nemocnici nemají místo, jsme se teď už taxíkem vrátili s Yarinem zpět na hotel. Zatímco já jsem se kurýroval na hotelu, tak Yarin sehnal rezervní pneumatiku, procházel místní zajímavosti a relaxujíce u zlatavého moku, okukoval místní krásky, a že jich tam bylo. Po 4 nocích zde strávených jsme se přesunuli do Barnaulu, kde ubytování bylo mnohem levnější a hlavně to bylo poslední velké město před vjezdem do Altaje a následně do Mongolska. Zde má léčebná kúra probíhala ještě dva dny. Poté jsme se definitivně vydali do divočiny.
Musíme oba shodně říci, že Altaj je naprosto fascinující krajina, zejména po měsíci stráveném ve vyprahlém Kazachstánu. Dva dny jsme jeli nespoutanou přírodou, strmé srázy, divoké řeky, lesy, zasněžené vrcholky hor, hluboká údolí, klikatící se cesta do průsmyků,… A do toho velmi milí lidé. O tom jsme se přesvědčili následujícího rána, po noci strávené v pronajaté chatce u jednoho silničního občerstvení, kdy za námi přišel majitel. Ranní debata se Samajem se poté přeměnila v celodopolední popíjení vodky a ochutnávky maralu (uvařená flákota masa a zapíjení daného vývaru). Jelikož jsem byl stále na antibiotikách a zároveň řidič, picího závodu jsem byl ušetřen. Takže v poledne jsme se se Samajem, jeho rodinou a všemi spolupracovníky rozloučili, značně občerstveného Yarina naložil a vyrazili jsme směrem k rusko-mongolské hranici.
Vzhledem k tomu, že přechod Tašanta – Tsagaannuur díky své odlehlosti není vytížen, vše mělo probíhat poměrně rychle. Nicméně práce úředníka se nedá urychlit, ba naopak. Když ji má málo, tak je obzvlášť pomalý. Zde jsme po několika týdnech potkali dalšího turistu. Byl jím postarší německý motorkář, který ráno se svými kamarády vjel do Mongolska a teď se snažil rukama nohama vysvětlit divící se ruské celnici, proč se vrací. Dle jeho herecké etudy bylo zřejmé, že mongolské cesty nejsou jeho šálkem čaje a k Bajkalu pojede přes Novosibirsk. Po přejetí 20 kilometrů územím nikoho a vystoupáním do sedla ve výšce 2500 m n m náhle asfaltová silnice končí a dostáváme se ke vjezdu na mongolské území. K celnici však je zapotřebí sjet ještě několik kilometrů do údolí. Tam se dostáváme zhruba o třičtvrtě na šest místního času. Zde se od celníků dozvídáme, že jim v šest končí šichta a že nás odbaví až následující den. Naštěstí Yarinova výmluvnost zde padla na úrodnou půdu a neoblomné úředníky obměkčil, aby nás odbavili ještě teď. Zde jsme potkali dva postarší francouzské páry, které sem přijely ve dvou karavanech a jež mongolští celníci odbavovali několik hodin. Po veškerých procedurách si nás odchytla ještě jedna celnice, která si přivydělávala výměnou peněz se značně znevýhodněným kurzem. Místní měnu jsme však potřebovali. Zde se nám nepodařilo jako v Kazachstánu díky Adilovi odpálkovat úředníky s prodejem pojištění na auto, a tak plně vybaveni jsme se konečně mohli volně rozjet vstříc novým zážitkům. O tom, co jsme v Mongolsku prožili, zase někdy příště.
