Fotogalerie
Probouzíme se ve stanu na horské louce kdesi za kyrgyzským Narynem. Mrholí, a tak neztrácíme čas a po lehké snídani (chleba, kabanos, sýr a vodka) skáčeme rychle do auta. Také já se cestou k jezeru Issyk-kul aklimatizuji na nové prostředí – platím pokutu za rychlost. Nechávám si ukázat sazebník pokut, ukecávám to na nejnižší sazbu (80 Kč) a frčíme dál. Ukazuje se, že Žabžových včerejších 120 Kč je vůbec nejvyšší pokuta, jakou lze za rychlou jízdu v Kyrgyzstánu vyfasovat. Paráda. Hnedka v autě vypisujeme novou hru, kdo dokáže překročit povolenou rychlost o víc km/h. Prosvištíme jedním tuctovým kyrgyzským průsmykem (asi 3000 metrů), zaplatíme tučný poplatek za vjezd do národního parku (dacani mají speciální tarif pro cizí vozy) a po krátkém obědě vyrážíme po pobřežní silnici kolem jednoho z největších kyrgyzských skvostů – alpského jezera Issyk-kul. Jde o takové malé místní moře, takže se to na silnici přímo hemží starými mercedesy a BMW s dovolenkáři (vypadá to, že tu končí tak tři čtvrtiny evropských ojetin) a vesnice u silnice jsou doslova prošpikovány cedulemi s nabídkou pokojů k pronajmutí. My se rozhodujeme strávit i tuto noc ve stanu a tak sjíždíme na jednu hezky vypadající pláž. I přes zataženou oblohu, vítr a lehké mrholení poskakuje ve vodě několik místních. Většina jich ale sedí na břehu na dekách a cpou se ideální ramadánovou kombinací vodka-meloun.
Stanování za Narynem
Chvilku opravujeme nefungující zadní dveře a přeskládáváme věci v autě, rozházené pečlivými celními kontrolami. Když se konečně chystáme rozložit stoleček a dát si trochu alkoholu pro zahřátí, začínají se o nás zajímat místní. Nejprve kluk z vesnice Tilek, s igelitkou plnou ovoce jako dar. Poté dvě podnapilé paní od společnosti u břehu. Prý „nemáme být debili, vzít ovoce a vodku a jít s nima popít na deku.“ Takovému něžnému pozvání lze jen těžko odolat a tak za chvíli sedíme na dece. S Tilekem, ovocem i vodkou. Tatínek od rodiny, se kterým jsem se ještě dvě hodiny předtím normálně bavil, se už zmůže jen na pozdrav „Heil Hitler“ a poté upadá mezi prázdné lahve od vodky. Zajímavé. Po pár minutách se ovšem dává do kupy, nasedá do svého Mercedesu a odjíždí neznámo kam. Ještě zajímavější. Večer tak příjemně utíká při popíjení vodky, pojídání melounu a neustálých pokusech zoufalé ženy, dovolat se svému namol opilému řídícímu manželovi. Ten kolem desáté překvapivě opět přijíždí se svým vozem k pláži. Všichni ví, že to nemusí trvat dlouho, balí proto rychle věci, hází děti do auta a my zůstáváme na břehu úplně sami. Před spaním ještě dopíjíme zbylou vodku a pivo, což má především tu výhodu, že si pak leháme kolmo k původně zamýšlenému směru a celou noc se kutálíme z kopce.
První fotka novým foťákem...
Když se ráno stále těžce znaven vykulím ze stanu, čeká mě úplně jiný pohled, než včera. Obloha je jako vymetená a celý obzor lemují zasněžené kopce na druhé straně jezera. Nádhera. Skáču do ledové vody jezera a poté snídám na sluníčku u stolku vedle stanu. Kdyby bylo každé probuzení s kocovinou jako tohle, tak … tak … tak by se ze mě stal asi brzo alkoholik. Při pohledu na tu nádheru kolem sebe se rozhoduju jednat a udělat pár ranních fotek. Foťák není nikde k nalezení, ptám se tedy Žabži, kam ho večer zašil. „V autě,“ ozve se ze stanu rozespalý hlas. „Kdepak,“ odpovídám já. Pak už jen vidím Žabžu, jak proskakuje vchodovou dírou a běží jen v trenkách někam ke břehu. Ano, je to tak. Včera večer, asi při druhé lahvi vodky, dostal Žabža nutkání, podělit se o naše fotografie s přáteli na dece. Když pak nastala chvíle rychlého balení, instinktivně jsme se Žabžou pobrali naše zbylé pivo a vodku a foťák nechali svému osudu. Píšeme sms jedné z maminek. Foťák prý nemá. Vzhledem k tomu, že večer už sotva držela balanc, nebude to určitě finální informace. Až všichni vystřízliví, jistě ho najdou. Chvíli ještě posedáváme na břehu a čekáme na Mercedes s naším fotoaparátem. Kolem jedenácté čekání vzdáváme, sedáme do auta a Žabža vede Josého jistou, zbytkoalkoholovou rukou směrem na hlavní město Biškek.
Oblíbená restaurace, oblíbené menu
První týden v Biškeku se nese ve znamení čekání na tádžická víza. Náš plánovaný víkendový výlet do Kazachstánu končí fiaskem, když nás Kazachové vrací ze své celnice zpět kvůli absenci víz. Existuje sice jakási dohoda, podle které je možné navštívit Almaty v Kazachstánu i bez nich, nikdo o ní ale zjevně neví. Asi hodinu se hádám s náčelníkem imigrace, nakonec ale celou situaci vzdáváme a jedeme zpátky do Biškeku. Ještěže je to jen dvacet kilometrů. Já už pak jakékoli pokusy o nějakou aktivitu vzdávám. Žabža si ještě dělá dvoudenní výlet k Issyk-kulu po stopách našeho fotoaparátu. Bezvýsledně, dokonce ani Tileka už ve vesnici nikdo nezná. Zbytek času tak trávíme ležením u internetu na guesthousu a krátkými výlety do okolních ulic. V Biškeku toho sice není moc k vidění, celé město je ale velice příjemné na pobyt. Široké sovětské bulváry plné stromů, hromada parků a na každém rohu šašlikárna, restaurace či prodejna velice obstojného kyrgyzského piva. Populace města je navíc namíchána z Kyrgyzů a Rusů, takže si nás při chůzi ulicemi někdo co chvíli někdo splete s místními a ptá se na cestu. Jako doma. Během týdne si ještě dáváme sraz s Američanem Benem, se kterým jsem se v listopadu v Malajsii domluvil na společnou cestu střední Asií. Celý plán se sice díky našemu zdržení v Bangladéši úplně rozsypal, ale vypadá to, že nakonec aspoň pár společných dní stihneme.
Typická ulice v Biškeku
Tak se sešel týden s týdnem a my opět stojíme s pasy v rukou na tádžickém konzulátu. Kromě nás tu jsou ještě dva další turisté. Při pohledu na přebaly pasů je hned jasno. Na Čechy (v tomhle konkrétním případě Lídu a Petra) prostě člověk vždy narazí na těch nejpodivnějších místech. Po zisku víz je házíme autem zpět do centra a domlouváme se na večerní pivo. Jelikož všichni ještě musíme čekat na další víza, tentokráte uzbecká, domlouváme se během příjemné večerní konverzace i na další den. Jdeme do parku v centru, spořádáme meloun (v Kyrgyzstánu prostě ovoce číslo jedna) a poté dáme krátký pingpongový mač. V parku totiž na večer vytáhnou na chodníky několik pingpongových stolů, které si můžou kolemjdoucí za malý poplatek pronajmout. Docela škoda, že něco takového nefunguje i u nás. Poté ještě společná večeře v pizzerii a musíme se rozloučit. Petr dopoledne uzbecká víza dostal a pokračují tak co nejrychleji do tádžického hlavního města Dušanbe. My máme náš pohovor s nepříliš příjemnou a vstřícnou slečnou na uzbecké ambasádě domluven až na zítřek. Druhý den jde ale vše překvapivě hladce. Zdá se, že je naše dokumentace včetně zvacích dopisů dobře připravena a tak během pár minut stojíme na ulici s vízy v pasech. Krása. Nezbývá, než se druhý den definitivně rozloučit s Biškekem, který nám byl na deset dní domovem, a vyrazit na cestu do 600 kilometrů vzdáleného Oše.
Pospávající koně
Silnice do Oše představuje pěknou celodenní řidičskou šichtu. Vede téměř celou cestu vysokými horami a přes pár opravdu vysokých průsmyků. V údolích se pasou stáda všeho možného, na silnici spí ve stoje skupiny koní a Kyrgyzové z jurt u cesty prodávají kolemjedoucím zkvašené kobylí mléko – kumys. Celkově je kyrgyzská krajina velice panoramatická a dost mi připomíná západní Mongolsko. Pozdě večer konečně vjíždíme do druhého největšího města země, Oše. Jak už je ve střední Asii zvykem, s veřejným osvětlením se tu příliš neplýtvá. Chvíli se tak motáme potemnělými ulicemi, až nakonec vyměknu a ptám se policejní hlídky, kudy tudy k hotelu Tádž Mahal. Bydlet tu sice nechceme, ale je to jediné jméno, které si pamatuju z mapy otevřené v autě na notebooku. Policisté chvíli vysvětlují cestu a poté radši skáčou do auta a jedou do hotelu před námi. Hotel Tádž Mahal se ukazuje být opravdu špinavou dírou s docela levnou čtyřlůžkovou společnou noclehárnou. Kotvíme tedy auto v průjezdu a zabíráme dvě volné postele ve společném pokoji. V té chvíli přichází sms od Bena, který je tu už týden: „Až budete v Oši, dejte vědět. Spím v hotelu Tádž Mahal ve společné noclehárně.“ Holt – kdo umí, ten umí. Bohužel, plány na klidnou noc po celodenním řízení se bortí jako domeček z karet. Za chvíli se objevuje Ben i s dalším spolunocležníkem, Izraelcem Urim. Následuje povinné pivo, na které se přidávají i dva místní pánové. Uri ukazuje hromadu triků a kouzel s kartami, které ovládá naprosto neuvěřitelně. Kyrgyzové jsou z toho tak nadšení, že objednávají ještě lahev vodky (no dobře, asi by ji objednali, i kdyby nadšení nebyli). Po jejím dopití rychle utíkáme na ubikace, než se zábava tradičně zvrhne v totální pitku. Náš pobyt v Kyrgyzstánu se tak chýlí ke konci. Všichni sem jezdí za skvělými horami a s batohem na zádech ho pěšky prochodí křížem krážem. My jsme zatím jenom jedli šašlik a pili pivo a vodku. Stejně ale nemám pocit, že bych o něco přišel. Zvláštní. Někdy si asi člověk musí udělat prázdniny i uprostřed prázdnin.
