Zastávka u Gangy

Fotogalerie

V našem hotelu na Nagarkotu máme přes celou jednu stěnu pokoje obří okno. Přes něj je za dobrého počasí vidět velká část himálajského hřebene, včetně vykukující špičky Mount Everestu. Jediné, co je vidět teď, je hromada mraků, mlha a sem tam nějaký ten déšť. Pohled na zasněžené vrcholky si tak můžeme dopřát leda díky plakátům, které visí na stěnách i těch nejmenších restaurací, kterými se vrcholek kopce za vesnicí jen hemží. Nagarkot je totiž díky svému dobrému výhledu a blízkosti Káthmándú velmi oblíbenou víkendovou destinací. Během dne volna vybíhám pár kilometrů na vrchol kopce s rozhlednou. Je odtud krásný výhled na údolí s nepálským hlavním městem zalité sluncem a taky na hromadu mraků na druhé straně. Tolik tedy k naší snaze, zahlédnou aspoň na okamžik nejvyšší horu planety.

Podvečerní pohoda na Nagarkotu

Další den se vracíme do Káthmándú. Po vyzvednutí čínských víz chceme učinit formalitám zadost a stavujeme se ještě na indické ambasádě. Podle tradičně nesmyslných indických zákonů je totiž možné na turistická víza znovu navštívit Indii až po uplynutí třech měsíců od cesty předešlé. Jdeme si proto pro razítka do pasů, díky kterým budeme moci zpátky do Indie už po deseti dnech. Měla by to být pouhá formalita. V indickém podání to ovšem znamená, že musíme vyplnit horu papírů, odevzdat malé album svých fotografií, sepsat dva dopisy a poté čekat až do večera, kdy nám jsou pasy vráceny. Díky tomu opouštíme Káthmándú až těsně před setměním. Pro cestu na jih tentokrát volíme zkratku, vedoucí přes vysoký horský hřeben, která nám ušetří dobrých sto kilometrů. Podle toho, co vidíme, než se definitivně setmí, se silnice divokými serpentinami šplhá proklatě vysoko. Nakonec noční jízdu nad hlubokými srázy vzdáváme před domkem, na jehož ceduli svítí mezi hromadou nepálských klikyháků latinkou vyvedené slovo „guesthouse“. Ve skutečnosti jde o dům početné rodiny, s jídelnou v přízemí a dvěma pokojíky k pronajmutí v podkroví. Anglicky tu nikdo nemluví a tak pomocí divoké gestikulace obsazujeme jeden z pokojů a běžíme dolů sehnat něco k snědku. Před domkem občas zastaví starý náklaďák či traktor a celá početná posádka sedne k vedlejšímu stolu. Během čekání na jídlo a popíjení teplého piva tak máme o zábavu postaráno. Nakonec přichází majitelé domku s kopou jakési zeleniny a placek (prý místním tradičním jídlem na naši počest) a sledují, co na to řekneme. Popravě řečeno, nebyla to žádná sláva. Jelikož jsme ale dobře vychovaní, nacpeme do sebe všechno, jídlo řádně vychválíme a jdeme spát.

Zkratka

Druhý den se díky hustému dešti (a tím pádem pořádnému přítmí) budíme až v půl deváté. Zděšeně proto vběhnu mezi hostitelskou rodinu, shromážděnou okolo ohně v přízemí, odmítnu nabízený čaj (vrcholně neslušné), zaplatím a skáču do auta, které zatím Žabža startuje. O pár hodin jízdy a jeden rychlý oběd později už stojíme na nepálsko-indické hranici. Rychle (cca 90 minut) vyřizujeme formality a vjíždíme do pohraničního indického městečka Raxaul. Vítá nás svazový stát Bihar a také ulice plné zatopených děr velkých tak, že by dokázaly spolknout menšího slona (což také dokazoval náklaďák, trčící z bláta přímo uprostřed města). Za Raxaulem cesta volně přechází ve stejně kvalitní silnici, což má kromě destruktivních účinků na auto za následek také to, že mě sem tam předjede nějaký ten cyklista. Jeden z nejhorších úseků si pak vybírá skupina místních policistů s klacky (základní výbava indické policie, vhodná zvláště k mlácení lidí a tlučení do rikš a automobilů) k terorizování projíždějících motoristů. Samozřejmě si nenechají ujít možnost nás zastavit a začnou řvát cosi v Hindi. Chtějí mi také zabavit klíčky od vozidla, což s díky odmítám, tak mě aspoň donutí vylézt a odvedou mě ke svému služebnímu autu. Tam na mě dál řvou a mávají klacky, odmítám se s nimi ale bavit jinak než anglicky, tak nakonec rezignují a nechávají nás jet.

Chapra, štráse před hotelem

Díky pozdnímu budíčku a zoufalé kvalitě cest tak dnes nedosahujeme našeho vysněného cíle – posvátného hinduistického města Váránasí. Místo toho stavíme na noc v jedné z těch horších indických děr. Konkrétně jde o městečko Chapra, které je tvořeno silnicí, železniční stanicí, zablešenou noclehárnou a hromadou odpadků. Odstavujeme Josého mezi Ambassadory (tradiční auto, které je králem indických silnic už přes padesát let) a tuk-tuky před nádražím a jdeme zabrat jeden z plesnivých pokojů v hotelu nedaleko. Díky naprosté nezajímavosti města pro téměř kohokoli, natožpak turisty, jsme zde prvotřídní senzací. V jídelně naproti hotelu je nám šmahem a špinavou hadrou uklizen jeden ze stolů a za chvíli už před sebou máme hromadu kari, cibule a placek, servírovanou přímo holýma rukama pana vedoucího. Vše pro dobré trávení zapijeme pár doušky vody z vodovodu (respektive já, Žabža k ní pořád ještě nemá důvěru) a jdeme se uložit do svého budoáru. Výhodou pokoje jsou nezasklená okna, vedoucí přímo na rušnou ulici. I přes svoji schopnost (na cestě získanou) spát během dělostřelecké palby se tak už v šest ráno přidáváme k početné koloně troubících aut a uháníme dále k našemu cíli.

Jezdit tady s offroadem není žádný med

Po poledni nás konečně vítá Váránasí. Pohybovat se po svatém městě je vzhledem k úzkým uličkám a neobyčejnému množství lidí problém i pěšky, natožpak v obřím autě. Přesto ale po hodině jízdy zástavbou zastavujeme přímo v centru, bez jediného svatého muže či krávy v dezénu našich pneumatik. Na auto se hned přilepí dva příživníci, kteří nám prý ukážou vynikající ubytování. Jeden se nám dokonce nacpe do auta, prý to dělá z lásky k nám a zadarmo, protože je sociální pracovník a zlepšuje to jeho karmu. Jsme zvědaví, co z toho vyleze, bereme ho tedy s sebou a jedeme k vybranému hotelu. Tam je plno, stejně tak i v několika dalších. Pán se nás snaží pořád někam tahat, navíc přidává historky o tom, že nás bez něj nikde neubytují, protože nejsme Indové. Nakonec tak vyčerpává moji trpělivost a musím mu důsledně vysvětlit, ať si jde pro svoji sociální práci hledat někoho jiného. Tváří se, že se mu právě stala největší životní křivda, což je věc, ve které jsou Indové opravdoví mistři. Jen co se zbavíme jednoho příživníka, už se nám cpe do auta další. Opět je to sociální pracovník, žijící pouze z lásky k nám a prý nám opravdu ukáže moc hezké ubytování. Už ani nevím proč, ale dáváme mu opět šanci. A k našemu překvapení za chvíli parkujeme před docela dobrým guesthousem, za docela dobrou cenu a ve velmi dobré vzdálenosti od hlavního turistického cíle – ghátů na řece Ganze. Majitel guesthousu navíc ukazuje tradiční indickou náboženskou flexibilitu a servíruje nám kuře na kari, i když je nyní konzumace masa v centru města zakázána kvůli probíhajícímu festivalu boha Šivy.

Jeden z mnoha ghátů

Čas ve Váránasí trávíme jak krátkou prohlídkou města, tak především potloukáním se okolo ghátů (obřích širokých schodů) na nábřeží Gangy. Drtivá většina jich slouží ke koupání se v posvátné vodě řeky. Pak jsou zde dva další, velmi důležité gháty, sloužící ke spalování mrtvol. Ty frčí nepřetržitě 24 hodin denně a není se co divit. Být po smrti spálen u jednoho ze dvou váránaských ghátů je to nejlepší, co se může hinduistům přihodit. Jeden z nich vypadá jako krematorium a pálení mrtvol zde probíhá moderně, v elektronicky řízené peci. Na tom dalším se používá starý dobrý způsob pálení těl přímo na břehu řeky, na hromadě týkového dřeva. Právě u tohoto ghátu se na chvíli zastavuju a pozoruju pány, dělající asi nejhorší povolání, jaké si jen dokážu představit. Tito příslušníci nejnižší indické kasty „nedotknutelných“ stojí po kolena ve špinavé vodě Gangy a z obřích hromad čerstvého popela z mrtvých těl vybírají zbytky šperků a různých cenností, které pak propadají majiteli ghátu. Peklo. Až budu mít někdy v budoucnosti pocit, že můj život stojí za prd, tahle vzpomínka mě asi rychle vrátí zpátky do reality.

Žabža a topící se chrám

Druhý den večer se Žabžou nasedáme na člun a dopřáváme si hodinovou projížďku kolem všech ghátů tam a zase zpět. Pánové člunaři nasazují cenu poměrně vysoko, prý je teď hrozně silný proud. A mají pravdu. Voda v Ganze teče opravdu pěkně zprudka a tak musí veslaři, plazící se těsně podél břehu, docela slušně bojovat. Dojíždíme až k modernímu spalovacímu ghátu, který díky vysokému komínu připomíná spíš jednu z cihelen, kterými je poseta velká část indické krajiny. Cesta zpět po proudu už je brnkačka, což našemu veslaři umožňuje proměnit se na chvíli v průvodce a povykládat nám něco málo z teorie hinduistického pohřebního průmyslu. U druhého (tradičního) spalovacího ghátu tuto roli přebírá jakýsi pán, přiskočivší k nám na palubu ze břehu. Prý je knězem zaměstnaným na tomto ghátu a přidává působivou přednášku o průběhu spalovacího obřadu. Poté nás prosí o příspěvek na dřevo ke spálení chudých lidí, kteří dožívají svůj život za zdmi hospice, tyčícího se nad ghátem. Cena je ovšem značně nadsazená a navíc víme, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších váránaských triků (společně s prodejem hašiše, který tu dealuje cca 90% populace) a tak odmítáme s tím, že nemáme peníze a přineseme nějaké ráno. Ráno se tu opravdu stavujeme, obhlédnout ghát ještě jednou za denního světla. K našemu překvapení na nás, i přes velmi častou hodinu, vyskakuje ten samý kněz co večer. Na jeho otázku, zda jsme přinesli peníze, odpovídáme jednoduše, že ne a pokračujeme v prohlídce okolí. Chvíli postojíme u pomalu se potápějícího chrámu vedle ghátu, odmítneme asi dvacet nabídek na koupi hašiše a poté se propleteme změtí úzkých uliček plných kravského trusu zpět ke guesthousu. Naše krátká návštěva Váránasí, jednoho z nejatmosféričtějších měst světa, tak končí. Čeká nás celodenní cesta do další z indických štací, města Agry, domova Tádž Mahalu.