Cesta do pravěku

 
 

Fotogalerie

Krátce po rozednění se naše letadlo, ve kterém je překvapivě jen pár turistů, blíží k mezinárodnímu letišti v Rangúnu. Barma je jednou z nejchudších zemí Asie a už ze vzduchu je patrné, že to Barmánci s nějakým obděláváním půdy nebo budováním infrastruktury dvakrát nepřehánějí. Po přistání a nezbytných imigračních formalitách vbíháme do klubka taxikářů-naháněčů. Ujímá se nás hned první pán, zabalený v tradiční sukni, a spouští obvyklou historku o obří vzdálenosti letiště od centra. Tím si jako každý správný taxikář v každé slušné zemi připravuje půdu na řádné nadsazení ceny. Nabízí odvoz za deset dolarů, smlouvat odmítá a vykládá něco o tom, že by turistům v životě nelhal. Zpětně je nutno uznat, že to byl na asijské poměry opravdu slušný pán – cenu nadsadil jen asi o třicet procent. V rámci průzkumu cenové hladiny v nové zemi se pánem necháváme odrbat a skáčeme do taxíku. Při hledání ubytování se ukazuje, že ceny jsou v Barmě oproti okolním zemím vyšší, kvalita služeb naopak podstatně nižší. Přeskakujeme první ubytování z kategorie „štěnice a bez ramínek“ (5$ za osobu) a končíme v nedaleké společné noclehárně, která je o dva dolary dražší. V místnosti je klimatizace, která bohužel nefunguje, což dělá ze spánku při teplotách vysoko nad třicet stupňů ne zrovna osvěžující záležitost.

Pagoda Sule, foceno ze "směnárny"

Jelikož není pracovní den (v Barmě drtivá většina týdne) a jsou zavřené banky, jdeme vyměnit nějaké ty peníze do začátku k vekslákům na ulici. Improvizovaná směnárna mezi zídkou a autobusem MHD není zrovna přehledná. Kolem se motá asi pět chlápků pochybné existence a peníze jdou neustále z ruky do ruky. Velké množství bankovek (způsobené jejich malou nominální hodnotou) situaci taky moc nepřidává. Nejsme ale žádní amatéři. Celou částku před odchodem pod Žabžovou kontrolou asi čtyřikrát přepočítám a odcházíme spokojeně na ubytovnu… kde zjišťujeme, že nám asi čtvrtina celkové sumy chybí. Kdy a komu se je podařilo z hromádky takhle elegantně ubrat se už nedozvíme, pravda ale je, že si nás Barmánci vychutnali jako malé kluky. Na ubikaci nám postarší Angličan na vedlejší posteli radí, ať hlavně neměníme peníze na ulici, že mají místní hodně rychlé ruce. Prima. Před hodinou bych mu řekl, že přece nejsme blbí, teď nezbývá než zahanbeně mlčet. Nenecháváme se ale odradit první negativní zkušeností a vyrážíme na něco k snědku. V Barmě frčí kromě místní kuchyně hlavně jídlo indické a čínské. Všechny pokrmy ale mají jednu společnou vlastnost. Maso je zde nahrazeno téměř výhradně kostmi. Po pár dnech jsme si tak téměř jistí, že se Barmáncům povedlo naklonovat nějaký nový druh kuřat, skládající se výhradně z kostí. Vše zapíjíme sklenicí silně podprůměrného piva Myanmar a vyrážíme na obhlídku města. Většina budov je víc zchátralá, než chrámy v Angkoru, na rozpadlých chodnících číhá každých pár kroků nějaká ta díra (v půlce případů vedoucí do kanálu) a to vše decentně krášlí sem tam pohozené haldy odpadků. Rangún se tak dostává na pozici nejhnusnějšího města, které jsem kdy navštívil, ze které ho sesazuje až další barmský klenot, bývalé hlavní město Mandalay. O tom ale později.

Koloniál v Nyaungshwe

V pondělí ráno jedeme pro víza na čínskou ambasádu. Ta je bohužel v rámci čtrnáctidenního (!) volna na oslavu barmského nového roku zavřená až do čtvrtka. Měníme proto plán a mizíme z Rangúnu. V rámci úspory financí za ubytování kupujeme lístky na noční bus. Náš cíl je jezero Inle, ležící v kopcích pár set kilometrů severně od hlavního města. Přeprava nočními busy je v Barmě dovedena k „dokonalosti“. Aby si společnosti navzájem nekonkurovaly, jezdí všechny spoje v naprosto stejnou dobu. Ta je citlivě vybrána tak, aby do cílové destinace přijížděly mezi třetí a pátou hodinou ranní. Díky tomu, že žádný slušný Barmánec nepracuje před devátou (pokud vůbec pracuje) a také díky obří vzdálenosti autobusových terminálů od středu měst tak člověk utratí za dopravu na posledních pár kilometrů víc, než za vlastní autobusovou jízdenku. V rámci jízdného máte samozřejmě nárok na barmskou telenovelu před spaním (proti které je Pojišťovna štěstí uměleckým dílem plným úchvatných hereckých výkonů). A samozřejmě dvě zastávky na jídlo. Ta druhá je mezi první a druhou hodinou ranní a jste při ní často vyhozeni z busu (jelikož má v tuhle chvíli málokdo chuť na jídlo, tráví ji většina cestujících polospánkem v sedě na asfaltu okolo parkovacího místa).

Myanmarský silniční hybrid

V půl páté ráno nás bus vyhazuje na jakési špinavé křižovatce a mizí v dáli. Do našeho cíle, patnáct kilometrů vzdáleného městečka Nyaungshwe, se tak musíme dopravit opět taxíkem. Jsme v horách a teplota je příjemných 25 stupňů. Jelikož jsme takovou zimu nezažili už pěkně dlouho, volí Žabža oblečení vhodné spíš pro lyžařskou výpravu do Grónska, což mi přijde docela vtipné. Ubytováváme se hned v prvním hotelu a jdeme se dospat. To je také první pozitivní věc, které si na Barmě všímám. Pokud přijedete na hotel brzy ráno, bez problémů vás ubytují a platíte až další den (což je ale asi nutné díky kreténské organizaci zdejší autobusové dopravy). První den trávíme pozorováním reálií zdejšího venkovského života z bezpečí nálevny naproti tržišti. V Barmě má člověk pocit, jako by se přesunul v čase aspoň o padesát let zpět (na čemž má asi kromě neuvěřitelné lenosti Barmánců velký podíl dlouho trvající mezinárodní embargo). A dvojnásob to platí při sledování zdejšího silničního provozu. Když ponecháme stranou velké zastoupení koňských povozů, opradovou perlou jsou motorizované vraky, brázdící silnice. Zdejší vozový park, skládající se z prvních kusů, které kdy sjely z výrobních linek světových automobilek, dokáže překvapovat téměř donekonečna. Auta jsou většinou v takovém stavu, že se už by je nekoupili ani v Africe (a každý, kdo byl v některé z chudších afrických zemí, ví, že to už něco znamená). A když už vaše mysl při sledování všech těch antických kousků otupí, vždy se ze zatáčky vynoří motor z dieselgenerátoru, přišroubovaný na staré kastle z náklaďáku, aby zachránil den.

Vodní vesnice - hlavní štráse

Nazítří půjčujeme kola a vyrážíme na obhlídku okolí. Podle teploměru na zdi je 35 stupňů, proti teplotám v nížině naprostá pohoda. Se sluncem v nadhlavníku vyšlápneme kopeček k místnímu vinařství, odkud má být pěkný výhled na část jezera. Není. Navíc tu prodávají jenom víno a nealko, takže skáčeme na naše stroje bez přehazovačky a pokračujeme v cestě. V další vesnici narážíme konečně na břeh jezera. Respektive na místo, kde bývá v období dešťů. Teď jsou okolo zelená rýžová pole a ke skutečnému břehu odsud mezi nimi vede několik set metrů dlouhý dřevěný most. Na jeho druhém konci je jakýsi přístřešek, u kterého místní kotví svoje čluny. Za ním pak začíná hladina jezera, posetá domy na kůlech. Půl hodiny sledujeme život v domcích okolo, čluny křižující hladinu a dva zevlery, kteří nás sledují z vedlejší lavičky. V Barmě se k vám vždy přidá náhodný počet poflakujících se lidí, kteří si tradiční otázkou: „Where are you going?“ připravují půdu k nabídce služeb či zboží. A výjimkou není ani paní, sedící celou dobu naproti nám – ve skutečnosti majitelka nedaleké restaurace. Jelikož už nám docela vytrávilo, skáčeme do jejího člunu a zakončujeme pobyt ve vesnici nudlovou polévkou (a teplým pivem) v jejím podniku.

Antická Mazda

Další destinací na naší cestě je druhé největší město země, Mandalay. Hlavní zdejší atrakcí je areál královského paláce. Ten byl (jako ostatně půlka Barmy) restaurován za pomoci nucených prací a za jeho návštěvu je navíc nutno nasypat do kapes místní vojenské junty deset dolarů. To se nám náramně hodí jako výmluva pro naši šetřivost, kašleme na palác a jdeme místo toho obhlídnout město z nedalekého kopce. Na vrchol vedou schody mezi hromadou pagod a Buddhů, celý výšlap je proto nutno absolvovat naboso. Vzhledem k bordelu a špíně po celé cestě nic moc. Z vyhlídkové terasy na vrcholku je docela pěkný výhled na široké okolí včetně barmské vodní tepny – řeky Ayearwady. Ne už tak pěkný je pohled na vlastní město, které je špinavou a zchátralou sbírkou betonových budov. Denní program zakončujeme návštěvou nejdelšího teakového mostu světa v nedaleké vesnici Amarapura. Jelikož vrcholí období sucha, vede téměř po celé délce nad políčky. Navíc se sem nejspíš sjeli všichni turisti v zemi, takže je na mostovce místy sotva k hnutí. Abych ale Barmu pořád jen nepomlouval, je nutno přiznat, že most vypadá opravdu hezky. Bavíme se při konverzaci s pánem z Německa, který popisuje, jak mu před třiceti lety v Československu dali na ulici veksláci za jeho Marky hromadu neplatných bankovek z První republiky. Je krásné vidět, že v podvádění turistů nehrajeme ve světě druhé housle. Druhý den ráno se rozhodujeme vyzkoušet také zdejší vlakovou dopravu. Nákup lístků na noční vlak do Baganu je překvapivě jednoduchý. A také, v případě třetí třídy, docela levný (platíme sice o dost víc, než místní, to je ovšem v Barmě standard, kterému se nedá nijak vyhnout). Při čekání na večerní odjezd se jde Žabža ještě jednou přesvědčit, jak je Mandalay opravdu odporné město. Já tuto formu sebemrskání ve formě krátké procházky vynechávám a kontroluju radši výkony Petra Čecha v lize mistrů společně s hromadou barmských fanoušků v nedaleké restauraci.

UPOZORNĚNÍ: Jsem si vědom toho, že Barma není Barma, ale už dávno Myanmar. Rangún už je pár let Yangon a hlavním městem se místo něj stal Naypyitaw. Jelikož místní vláda mění tyto věci každou chvíli a také díky vlastní pohodlnosti, píšu názvy jednou postaru, podruhé zas nově. Jednou česky, podruhé anglicky. Všem zeměpisně uvědomělým čtenářům se proto za tenhle chaos omlouvám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Myanmar. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *