Khmerské léto a thajský nový rok

Fotogalerie

Naše první cesta po probuzení v Phnom Penhu vede (jak jinak) do autoservisu. Na vině není výjimečně José, ale jakýsi kamikadze pták, který nám rozšmelcoval přední světlo. Chlapíci sice nemluví anglicky, ukazují ale vysokou fundovanost a začínají zvedat auto na zvedáku. Po čtvrthodinové etudě, kdy se jim snažíme rukama-nohama vysvětlit, že opravdu nemusí vyndávat převodovku, nás zachraňuje jakýsi anglicky mluvící pán. Popisujeme, co je třeba udělat, a odcházíme zabít čas nějakým tím pivem k snídani. Před servisem si uvědomuju, že jsme nedaleko jedné z hlavních turistických „atrakcí“ Phnom Penhu, bývalé střední školy Tuol Sleng. Ta byla za vlády Rudých Khmerů přeměněna v jednu z nejbrutálnějších věznic v zemi – z více než deseti tisíc lidí zde vězněných přežilo pouze osm, kteří byli naživu při obsazení města vietnamskou armádou. Nyní je v budově expozice, připomínající vládu rudých Khmerů. Díky tomu, že byly interiéry ponechány v původním stavu (včetně malých dřevěných kobek pro vězně a stop od krve na zdech) je prohlídka budovy víc než ponurou zkušeností. Po troše sebevzdělávání (Žabža) a snídani v protější nálevně (já), se vracíme zpět do servisu. Kluci nám prý světlo do zítra opraví a navíc zavaří tekoucí nádobku s kapalinou pro posilovač řízení. Teče sice tak málo, že by bylo levnější kapalinu dolévat až do konce cesty, ale aspoň nás nebude každý den ráno někdo upozorňovat na mastnou skvrnu pod přední nápravou. Smlouváme jejich vydřidušskou cenu na polovinu (stále 2x více než by bylo rozumné) a jedeme tuk-tukem domů.

Soutok Mekongu a Tonle Sap

Druhý den je vše hotovo. Překvapivě vysoká kvalita práce navíc lehce ospravedlňuje cenu. Po zaparkování vozidla na půdě univerzity beru Žabžu na prohlídku okolí. První zastávkou je Wat Phnom – kopec se stupou, po kterém je pojmenováno město, nacházející se uprostřed obřího kruháče. Své služby se nám tu pod dozorem tří „manažerů“ snaží nabídnout jakási ztepilá děva. Rychle mizíme a pokračujeme k dalším „zajímavostem“ v okolí – staré koloniální budově vlakového nádraží a hlavnímu městskému tržišti Psar Thmei. Při pěší chůzi centrem je vidět, jak rychlý vývoj Kambodža prodělává. Město, které bylo před osmi lety špinavou čtvercovou sítí starých budov a prašných cest, je nyní plné mrakodrapů, zeleně, nových obchodů, kaváren a restaurací. A to vše propojeno novými asfaltkami. Večer jdeme na pivo na promenádu u soutoku Mekongu a Tonle Sap. Tradičně je zde plno joggujících lidí a různých aerobikových skupin. Vzhledem k přemrštěným cenám ve zdejších restauracích ale posedíme pouze na dvě „happy hour“ piva a poté mizíme na večeři do jedné z bočních uliček. Usedáme v podniku, jehož majitel dokáže se svými třemi anglickými slovy hotové zázraky (nejspíš díky zvýšenému obsahu alkoholu v krvi). Zatímco pojídáme smaženou rýži, přichází co chvíli se svým žejdlíkem obohatit naši khmerskou slovní zásobu o slůvko „na zdraví“. Prokazujeme tutéž službu jeho češtině a jako bonus zvyšujeme jeho povědomí o světě vysvětlením, že Československo už dvacet let neexistuje – oblíbená to naše zábava.

Velká cena Phnom Penhu - startovní rošt

Pár dní v khmerské metropoli utíká jako voda a my opět skáčeme do vozu. Dalším cílem je provinční městečko Kampot, ležící na jihu země. Za hodinu, která Žabžovi zbývá z jeho směny, se akorát dokážeme dostat z centra na periferii. A to je vzhledem k provozu (středně velký chaos všude okolo – nic pro řidiče čerstvě po autoškole) docela slušný výkon. Těsně před výměnou ještě nekompromisně udávám správný směr na superobřím kruháči (což mě, jak se později ukazuje, připravuje o malé zbytky navigátorské cti, které mi po roční cestě ještě zbývají). Asi po hodině jízdy mi začíná být divné, že se na patnících u silnice stále neobjevuje kilometráž do Kampotu. Po dalších pár minutách mi dochází proč. Kampong Som, ke kterému se dle ukazatelů blížíme, je totiž původní název pro Sihanoukville – město ležící na konci úplně jiné dálnice, než po které jsme chtěli opustit výše zmíněný kruhový objezd. Nezbývá, než operativně změnit trasu. Ve výsledku to dělá jen 60 kilometrů navíc – žádná velká tragédie. V Kampotu po chvíli hledání nacházíme třílůžkový pokoj s klimatizací a WiFi za pouhých deset dolarů, navíc s prima stáním pro Josého za branami guesthousu. Nádhera.

Bokor national park - ruiny kasina

Nazítří máme v plánu vyrazit zase po delší době na koupačku k moři. Při ranním pohledu na zataženou oblohu necháváme moře mořem a jedeme místo toho na celodenní výlet do nedalekého národního parku Bokor. Zde dřív bývala hlavním turistickým cílem opuštěná francouzská horská stanice. Cesta džunglí k ruině kasina, které stojí na úpatí kilometrového srázu, dřív zabrala dobré dvě a půl hodiny šplhání serpentinami. I tady ale pokrok kráčí mílovými kroky. Pozemky na vrcholku si nedávno dlouhodobě pronajala obří developerská firma. Nahoru tudíž vede zcela nová, široká asfaltová silnice a my jsme u cíle za pouhých čtyřicet minut. Tam kde byly dřív ruiny kostelíku, ruiny kasina a nic víc, se nyní buduje obří hotelový komplex s parkovišti. Původní koloniální kasino je rekonstruováno a obehnáno plotem. Další změnou je neuvěřitelné množství piknikujících Khmerů všude okolo. Je totiž víkend a dobrá dostupnost a příjemná teplota dělají z okolí ideální místo pro rodinný oběd. Usedáme mezi místní na vyhlídku na kraji kilometrového srázu a s obdivem sledujeme jejich pokročilé metody recyklace odpadu. Veškeré zbytky z oběda (a především plastové pytlíky a krabice) uklízí jedním dobře mířeným hodem dolů ze srázu. Poté co načerpáme dostatek zkušeností s úklidovými postupy, jedeme obhlédnout několik kilometrů vzdálený vodopád. Voda tu není žádná, piknikujících Khmerů tuny. Jedna skupinka mě dokonce zve k jídlu, a když je s díky odmítám, dávají mi na cestu alespoň plechovku piva (kterou mi pak Žabža po našem setkání u auta tiše závidí). Milí lidé.

Neděle na pláži

O den později už nám konečně vychází plán s mořem. Původně chceme navštívit nedaleký tropický baťůžkářský ráj zvaný Králičí ostrov. Nakonec je nám ale líto vyhodit 20 dolarů za člun a končíme přímo na hlavní pláži městečka Kep, jak jinak než mezi davy místních. Je totiž neděle a zdejší pláž se zdá být druhým nejoblíbenějším místem pro piknik v širokém okolí. Dokonce se tu dá koupat – místní totiž k našemu překvapení neuklízí odpad do moře (těch pár sáčků, co tu plavou, je na khmerské poměry dokonale sterilní prostředí). Po celodenním válení na pláži máme večer sraz s našimi švédskými přáteli z Laosu, Davidem a Fridou. V Kampotu jsou už týden a dokonce tu rozjíždí jakési dobrovolné každotýdenní anglické posezení s místními školáky. Účast je prý překvapivě hojná a užitek to přináší oběma stranám. Jak říká David: „Konečně zas děláme něco smysluplnějšího, než je shánění jídla a hulení.“ Na rozloučenou našim přátelům ukazujeme, proč jsou Češi na špici světového žebříčku v konzumaci piva a svůj pobyt v Kambodži završujeme vloupáním se na pozemek guesthousu přes zamčenou bránu v prudkém přílivovém dešti.

Dálnice Chonburi - Bangkok

Brzo ráno skáčeme do auta – čeká nás 700 kilometrů do Bangkoku. Před hranicí ještě stihnu omylem projet zákazem vjezdu, což se nesetkává s pochopením místního strážce zákona, vyskočivším zpoza stromu. Po krátké khmersko-české konverzaci si říká o dva dolary. Jelikož ale nejsem žádný zelenáč a nedal jsem mu doklady, odměňuji ho se smíchem jednodolarovou bankovkou a ujíždíme dál. Přechod hranice je zcela bezproblémový (zdarma učíme kambodžského celníka, kde se razítkuje Carnet) a tak se zapadajícím sluncem a v prudkém dešti vjíždíme zas po čase do bangkockých ulic. V Bangkoku jsme možná strávili až příliš mnoho času, tudíž bez mapy a napoprvé nacházíme za pouhých 45 minut náš oblíbený guesthouse na druhé straně města. Vítá nás rodina majitele, a jelikož nás znají, rovnou nás strkají do pokoje, na který není na dalších čtrnáct dní žádná rezervace. Majitel objektu je mimochodem dost podezřelý pán. Tenhle milý taťka nám v civilu nosí kafe a ptá se, jak se máme. Občas ale přijede domů v armádní uniformě a sem tam ho dokonce přiveze osobní řidič. Dám si proto jednou při pokecu tu práci a dobře si zapamatuju jeho frčky. Jaké je pak naše překvapení, když zjistíme, že se jedná o generálplukovníka thajské armády. No na druhou stranu, proč ne. Kdo se může chlubit, že mu nosí kafe thajský generál (teda kromě Žabži).

Policejní auto v jedné z bitevních zón

Jelikož jsou naši malajští rejdaři docela vlažní v komunikaci, opouštíme původní plán pokračovat do Malajsie a domlouváme lodění auta do Bangladéše přímo z Bangkoku. To zabere 14 dní, poměrně hodně energie a peněz, umožní nám to ale zažít oslavy thajského nového roku přímo v ulicích thajské metropole. Stejně jako v okolních zemích probíhá oslava v půlce dubna formou vodního festivalu. V praxi to znamená, že se během těchto dní (v Thajsku 13. -15. dubna) lidé navzájem polévají vodou – symbol to očisty do přicházejícího roku. I po cestě do sousední ulice na oběd vás tak několikrát nahodí kyblíkem vody od hlavy až k patě s přáním všeho nejlepšího. K večeru pak dosahuje vodní šílenství vrcholu. Zcela obvyklý pohled je parta lidí s hadicí, napojenou přímo na hydrant, kteří kropí všechny, co projíždí/prochází okolo. Cestovat někam otevřeným tuk-tukem je hotová vodní sebevražda. Ušetřen nezůstává vůbec nikdo. Viděl jsem místní, jak chrstnou kýbl vody do klimatizovaného busu MHD hned, jak na zastávce otevře dveře. Či dokonce pána, který koupil přímý zásah do střešního okna svého BMW, když zastavil na křižovatce na červenou. Nejvyšší liga jsou pak takzvané bitevní zóny, tj. ulice zavřené pro veškerou dopravu. V těch probíhá totální vodní bitva za pomoci kýblů, hadic a vodních pušek a za podpory obřích soundsystémů, důkladně zabalených v igelitu.

Balíme...

Po skončení oslav a vyhandrkování konečné ceny za lodění (1500 dolarů) se konečně blíží chvíle, kdy naposled opustíme náš už téměř druhý domov. Den před odletem jedeme šoupnout Josého do kontejneru. Poté co projíždím křižovatku na lehce vyčpělou oranžovou, si konečně kompletuju životopis kontaktem s thajskou dopravní policií. Stačí ale několikrát důkladně česky vysvětlit, že jsem opravdu nejel na červenou a po srdečném rozloučení a zasalutování pokračujeme v cestě. Následuje už jen hodina v zácpě (důkaz, že sjet v Bangkoku z nadzemní dálnice o dva kilometry dříve se opravdu nevyplácí), krátké zmatené hledání kontejnerového odkladiště a naše thajská mise je definitivně u konce. Když druhý den za svítání letadlo nabírá výšku nad ulicemi, kde jsme prožili víc než měsíc, neubráním se mírnému dojetí. Pět měsíců ode dne, kdy jsem tudy projížděl cestou do Austrálie, a po mnoha spirálách a kruzích, které nás sem znovu zavedly, opouštíme Bangkok nadobro. Naší další destinací je Myanmar.