Horami severního Laosu

Fotogalerie

Zastavujeme v prudkém kopci před ošuntělou budovou thajské imigrace. Formality probíhají překvapivě hladce. Těsně před koncem celého procesu nám ale náčelník zdejší posádky oznamuje, že díky absenci jakéhosi papíru o importu auta musíme zaplatit pokutu 6000 bahtů. Své tvrzení podporuje bodání prstem do thajského skriptu na obří tabuli vedle okýnka. Chvíli se s ním hádám, že v anglickém překladu o řádek níž nic takového nestojí, on ale trvá na svém. Bez zaplacení pokuty nás nenechá projet. Obratem vytáčíme telefonní číslo na velitelství pohraničníků, které je napsáno na spodku cedule. Bohužel marně. Údaje jsou už asi dávno mimo mísu. Celou situaci překvapivě řeší celník v okénku. Vytáčí na svém telefonu správné číslo a předává mi anglicky mluvícího pána. Prý nám opravdu chybí jakýsi vstupní papír z malajsko-thajské celnice. V rychlosti přecházím do protiútoku. Nadávám pánovi, že je především jejich starost, vydat nám správné papíry. Poté prosím, brečím a na závěr si stěžuju na velitele pohraničního postu, že chtěl nekřesťansky (nebo spíš nebuddhisticky) vysoký úplatek. Celá etuda má překvapivě úspěch. Šéf po zpětném obdržení přístroje vztekle skřípe zubama, platíme směšných 200 bahtů a pouštíme se z kopce směrem k laoské části přechodu. Zde během pár minut dostáváme víza u nepříliš používaného okénka „visa on arrival“ (kromě Inny, která má jakožto ruský občan nárok na bezvízový pobyt). Poté pár minut přesvědčujeme celníky, že by bylo hezké, vystavit nám nějaký importní dokument k autu. Moc se jim do toho nechce. Nakonec jsme ale úspěšní a po čtvrt hodině perné práce s českým techničákem a zaplacení mírného poplatku dostáváme potvrzení o dočasném importu motorizovaného vozidla. Naše cesta Laosem může začít.

Vítejte v Laosu

Od hranice vede do nejbližšího městečka Hongsa perfektní nová asfaltka. Co to má být? Je tohle opravdu jeden z těch odlehlejších koutů jedné z nejzaostalejších zemí Asie? Vše se záhy vysvětluje. Cesta končí u obřího staveniště, na kterém roste budoucí největší elektrárna v zemi. Sekuriťáci vypadají, jako by se blížilo auto plné teroristů a trhavin. Rychle nás vyhánějí na rozbitou prašnou cestu, která začíná asi půl kilometru odtud. Tohle už je Laos jak má být. Před soumrakem vjíždíme do Hongsy. Od mé poslední návštěvy před pěti lety se tu toho moc nezměnilo (až na slavnostní otevření bankomatu – fotky z této parády vidíme později v novinách na nástěnce v guesthousu). Míříme rovnou k domečku Jumbo guesthouse, kde jsme tenkrát s kamarády spali. Stejně jako tehdy nás vítá původem rakouská majitelka Monica. Turisté tu zrovna nejsou žádní. Teda až na Němku Marion, která si tady dává pauzu po osmi měsících na cestách. A jednoho dezorientovaného hada v předsíni, o kterého se perou tři Moničina koťata. Jedno z nich se ho v zubech neustále snaží odnést někam do rohu. Nakonec se nám ho daří kotěti sebrat a přiklopit hrncem. Vzhledem k jeho potenciální jedovatosti (kotě zatím vypadá dobře, ale kdo ví) a našemu nedostatku zkušeností, si se Žabžou netroufáme plnit chlapskou úlohu a s hadem se vypořádat. Je tedy povolán Laosan z domu přes ulici a předvádí nám vysoce sofistikovaný postup. Vsedě na posteli dva metry od hada odklopí hrnec a nebohé zvíře umlátí klackem. To bychom asi zvládli taky…

Kládutáhnoucí slon

Monica nás zve na večeři. Budou bramboráky, paráda. Zrovna včera jsme si u tradičních nudlí všichni tři notovali, jak bychom si dali cokoli z brambor. Monica během jídla ukazuje tradiční rakouskou finanční extraligu a oznamuje nám, že za těch pár bramboráčků účtuje čtyři eura. My jsme ale rádi, že jsme konečně v Laosu a s otupenými obrannými mechanismy ještě domlouváme celodenní výlet na další den za 30 eur. Je to sice pořádná pálka, ale dostává nás představa hromady slonů pracujících v kdesi v džungli. Druhý den nás všech pět skáče do auta, po cestě nabíráme šéfa místní turistiky Suka a vyrážíme po rozbité silničce přes hory a údolí do jeho rodné vísky. Tady nejprve rozdáme vesničanům pár léků na jejich bolístky (ne, radost z toho zrovna nemáme a snažíme se jim vysvětlit, že pojídání hromady léků není úplně dobrý nápad). Poté vyrážíme s jedním slonem do terénu omrknout, jak tahá obří kládu z lesa do vesnice (ano, čekal jsem o hodně víc než jednoho slona). Po obědě (v domě Sukových rodičů) absolvujeme asi nejzajímavější část výletu. Jakýsi animistický obřad, díky kterému budeme chráněni během naší další dlouhé cesty. Obětuje se vařená slepice a celá láhev místní pálenky Lao Lao. Sympatické je, že duchové požadují, aby byly všechny tyto komodity během obřadu spotřebovány. Po dojedení slepice přichází na řadu podomácku vyrobený vypalovák. Jelikož jde o pití nevalné chuti, většina posádky si sem tam zbaběle odskočí. Celého obřadu se tak s místními pijáky účastníme pouze já s Innou. Ona jako zástupce ruské picí kultury a já jakožto řidič. Po cca sedmi panácích pálenka konečně dochází. Ve velmi veselé náladě sedáme do auta a plynulým driftem řídím vůz k naší poslední štaci – vesničce na břehu Mekongu. Chvíli posedíme u řeky (nebo spíš říčky – přecijen je už druhá půlka období sucha), okoukneme probíhající elektrifikaci vesnice (třicet lidí nesoucích betonový sloup v Evropě člověk moc často nezahlédne) a s blížícím se západem slunce se vracíme zpět do Hongsy.

Zkratka, hmongská vesnice, Monica a její cca 80. cigareta dne

Druhý den nám Monica oznamuje, že se rozhodla jet s námi strávit pár dní volna do Luang Prabangu. A také, že ji předtím odvezeme na hranici obnovit laoská víza. Jelikož jde o starší dámu, přecházíme se Žabžou její plánování naší další cesty s ledovým klidem. Místo toho jí na utužení přátelství mezi našimi národy a jakožto poděkování za včerejší předražený výlet strháváme z našeho konečného účtu pěknou řádku eur za projetý benzín. Ve dvě odpoledne je konečně zpět i s obnovenými vízy a můžeme vyrazit do hlavní laoské turistické destinace – Luang Prabangu. Aby se José zase jednou pořádně projel v terénu, volíme netradiční cestu, místními zvanou „zkratka“. Jde o přímou trasu přes hory a údolí vhodnou především pro terénní motorky (drtivá většina dopravy jede velkou oklikou přes město Sainyabuli). Silnice vede přes několik opravdu odlehlých hmongských vesnic (etnická menšina, kterou v minulosti využívala americká tajná služba pro boj proti komunistické vládě) a na některých místech je na samé hraně průjezdnosti. V sedm večer konečně přijíždíme k Mekongu, přes který můžeme sledovat světla Luang Prabangu na druhém břehu. A co víc, přívoz přes řeku funguje až do devíti hodin. Nezůstaneme tedy trčet přes noc na špatné straně řeky.

Luang Prabang - pokec s mnichem

Následující tři dny trávíme flákáním po Luang Prabangu. Jde o bývalé královské město s velmi pěkným centrem a hromadou chrámů, ve kterých studují chlapci z širokého dalekého okolí. Tomu taky odpovídají jak ceny, tak obrovská koncentrace turistů. Z nějakého neznámého důvodu jde ale i přesto o velmi příjemné místo k trávení času. Jednou z velmi focených turistických atrakcí se stává i José. Zdá se, že tu auta s českými espézetkami moc často neparkují. Druhý den jedeme na výlet na vodopád, kterým i přes vrcholící období sucha protéká překvapivé množství průzračně čisté vody. Navíc se dá i koupat v některých z mnoha jezírek, která ho tvoří. To je ve vedrech, která momentálně v jihovýchodní Asii panují, opravdová trefa do černého. Po třech dnech se loučíme s Monicou. Ta sedá na loďku a jede po Mekongu zpátky ke svému guesthousu obírat turisty.

Jedna z mnoha horských vesnic

My naopak sedáme do Josého a vyrážíme k našemu dalšímu cíli. Městu Phonsavan a přilehlé Planině džbánů. Kousek za městem sjíždíme z cesty, zlákáni cedulí inzerující další z vodopádů v okolí. Platíme za vjezd k přístavišti a platíme za přepravu člunem, jen aby nám nakonec pán v okýnku (vybírající závěrečný tučný vstupní poplatek) oznámil, že ve vodopádu není voda. Vizuální kontrola potvrzuje jeho slova. Na koupání ve trošce zelené žbryndy, ze které ční hromady sloního trusu, nikdo z nás náladu nemá. Skáčeme tedy zpět do člunu a po pár minutách pokračujeme v autě směrem do kopců. Silnice horami mezi Luang Prabangem, Phonsavanem a Vang Vieng je podle mnohých jednou z nejspektakulárnějších v celé Asii. Nezbývá než souhlasit. Alespoň tedy pro posádku. Laosané při jejím budování jasně preferovali cenu před rychlostí provozu. Silnice je tak bez jakýchkoli úprav terénu rozlita mezi vysoké kopce a hluboká údolí a řidič by si po několika hodinách jízdy serpentinami nejraděj zoufalstvím rozmlátil hlavu o volant. Jediným zpestřením na této trase byl asi tak dvoumetrový had, plazící se ďábelskou rychlostí do škarpy a kterému jsem se jen s velkými obtížemi vyhnul.

Planina džbánů

Městečko Phonsavan patří v Laosu k těm méně hezkým. Za zmínku stojí snad jen přibližně třistaprocentní sleva, kterou Žabža domluvil v jednom poměrně luxusním hotýlku. Hlavním lákadlem pro turisty (kterých je tu ale i tak po čertech málo) je nedaleká Planina džbánů. V okolí je roztroušeno stovky obřích, tisíce let starých kamenných nádob. Nikdo přesně netuší ani kdo, ani proč je vyrobil (i když teorií je samozřejmě spousta). Z mého pohledu tohle místo hravě strčí do kapsy podobně mystický anglický Stonehenge či čínskou Terakotovou armádu. Nacházet se někde v Evropě či Číně, proudí tudy nejspíš každý den tisíce turistů. Naštěstí jsme v poměrně odlehlé části Laosu a tak jsme za celý den objíždění míst se džbány narazili asi na pět lidí (z nichž ani jeden nebyl běloch). Archeologicko-kulturní vložka je za námi a míříme zpět do pekelných serpentin, zpět na hlavní silnici a do baťůžkářské Mekky, městečka Vang Vieng. Výhledy po cestě tentokrát kazí poměrně hustý smog, způsobený vypalováním lesů. V období sucha běžný jev. Ještěže jsme si mohli hory prohlédnout alespoň na cestě sem, když byl vzduch parádně vyčištěný po dešti. Odpoledne nás vítá Vang Vieng, hlavní party město Laosu, kde se plánujeme zdržet dva dny. O tom, kdo koupil obří pytlík konopí (pokud to čtou naši rodiče, tak to samozřejmě nebyl Žabža a navíc byl celou situací velmi pohoršen!) a jak nám to překazilo naše plány… zase příště.