Fotogalerie
Rozchodem na vietnamsko-laoské hranici v půlce listopadu naše expedice přechodně končí a začínají cestovatelské prázdniny. Kluci pokračují ještě čtrnáct dní až na jih Vietnamu. Poté odlétají do Singapuru, aby na samém jihu Malajsie převzali po třech měsících Josého zpět do našich rukou. Já odlétám do Austrálie, kde si krátím čas ilegální prací. Na začátku prosince se nakrátko setkáváme v Kuala Lumpur. Své prázdniny, na malajském ostrově Langkawi, si tentokrát vybírá Alin, kterému přijela na návštěvu přítelkyně. Já mezitím obrážím malajské zajímavosti a s sebou tahám Žabžovo tělo, neustále držící v ruce notebook a píšící diplomku. Po čtrnácti dnech se opět setkáváme v jihothajském Hat Yai. Vyzvedáváme Josého z parkoviště na místním letišti, kde ho kluci nechali po divoké jízdě napříč Malajsií bez povinného ručení. A opět zrazujeme myšlenku dobrodružného, nezávislého cestování. Míříme oslavit Vánoce a příchod Nového roku na thajský ostrov Koh Lanta. V bungalovech a u bazénu, jako správní turisté. Třetí na řadě s dovolenou je Žabža. Vybírá si ji poněkud netradičním stylem. Jede zpět do ČR obhájit diplomovou práci a složit státní zkoušky. Josého necháváme opět samotného (na výměnu tlumičů v servisu Lanta Car Pro) a naposledy se rozjíždíme do všech světových stran. Alin na sever Thajska, já na Borneo a odtud dál na Filipíny.
Přechod z -20 do +35 není žádný med :)
Konečně, po téměř třech měsících od našeho rozloučení v nádražním bufetu ve vietnamském Kon Tum, začíná expedice opět nabírat obrátky. Teda měla by. Bohužel nám od Alina přichází email, že mu dochází finance i čas. A že se vydal už napřed do Myanmaru a maximálně se na chvíli potkáme někde v Laosu či Kambodži. Vypadá to, že budeme muset zbytek trasy dorazit se Žabžou sami. Vyzvedávám tedy pana inženýra na letišti v Singapuru a vyrážíme do města zapít úspěšné zakončení jeho studia. Samozřejmě velmi decentně. Vzhledem k astronomickým cenám alkoholu v Singapuru ani nemáme jinou možnost. O dva dny později se přesouváme letadlem do Bangkoku (kde jsme se původně měli všichni tři sejít) a po trochu důkladnější oslavě v nádražní restauraci sedáme do nočního vlaku směrem na jih. Souprava nemá žádné lůžkové vagony (u spoje vyrážejícího v jedenáct večer podivná logika), takže si zas po dlouhé době můžeme naplno užít spánek na polorozpadlých sedačkách. Ráno celí pomačkaní vypadáváme z vlaku v jihothajském Surat Thani. U autobusu směrem do letoviska Krabi inkasuje pán od turistů 300 bahtů za jízdenku. Chvíli se s ním hádáme, že to je zlodějina, nakonec mu za zády dáváme 150 a sedáme do busu. Hned po vyražení ze stanice se přesvědčujeme, jak těžké je neskočit na špek thajským dopravním vykukům. Všichni Thajci totiž platí až v autobuse. Úplně jinému pánovi a pouze 100 bahtů. Zdá se, že tu ale existuje jakási nepsaná obírací dohoda. Pan průvodčí nás i ostatní bělochy vytrvale ignoruje a tak jedeme bez lístku až do cílové destinace.
Česká potápěčská základna na Koh Lanta
V Krabi se opět necháváme natáhnout, jako správní turisté, a skáčeme do dodávky směrem na ostrov Koh Lanta. Po pár minutách jízdy zvedá chlapík za námi telefon a my k našemu překvapení slyšíme češtinu. Hned se s ním dáváme do řeči. Jmenuje se Pavel a na Lantě vlastní českou potápěčskou základnu. A to dokonce přímo naproti servisu, kde už víc než měsíc tvrdne José. Prý ho dokonce viděl a (k našemu nemalému rozčarování) stále stojí na špalkách. Na Lantě vyskakujeme z dodávky a běžíme zkontrolovat aktuální stav. Pán v servisu se kroutí jako had. Prý mu už třikrát z Bangkoku poslali špatnou sadu tlumičů, ale za tři, maximálně čtyři dny to prý bude. Nezbývá, než čekat. Využíváme tedy Pavlovy nabídky a ubytováváme se v jednom z bungalovů potápěčského centra Octopus. Navíc za výhodnou sponzorskou cenu – velké díky. Trávíme čas vyřizováním různých administrativních restů a popíjením piva na pláži. Když se to vezme kolem a kolem, už jsme kvůli opravě auta ztvrdli na horších místech. Čtyři dny zevlování utekly jako voda a k našemu velkému překvapení je slíbený den navečer auto skutečně v pojízdném stavu. Hned po ránu skáčeme zas po dlouhé době do Josého a vyrážíme směr Bangkok. Už na trajektu z Lanty se ukazuje, že jeden z hlavních problémů, dušení motoru (později identifikováno jako vadné palivové čerpadlo), thajský servismanský kulišák opravit nezvládl. Druhý den navečer ale máme v thajské metropoli sraz s naším kamarádem z Brna – Jarkem. Přivíráme tedy oči a s polofunkčním autem absolvujeme 800 kilometrů po dálnici na sever.
Orientační běh Bangkokem
Do Bangkoku přijíždíme na čas a odchytáváme Jarka ve známé baťůžkářské žumpě, na ulici Khao San. Po lehkém večerním posezení u piva procházíme druhý den královský palác, posíláme Jarka na letiště a těšíme se na brzký posun našeho road tripu směrem k Laosu. Marně. V pondělí objíždíme několik pouličních garáží. Všichni mechanici se nás bojí jako čert kříže a posílají nás do autorizovaného servisu Toyoty. Tam k naší nelibosti skutečně končíme a začíná asi desetidenní žertovná anabáze. Během ní nám je několikrát sděleno, že zítra už auto definitivně bude. Vždy nám při tom pán z přepážky smutně vykládá, jak je mu to líto a že kvůli tomu dokonce ani nespí. Jednou je nám dokonce auto vítězoslavně předáno jako opravené, naštěstí se závada projeví už při startování v servisu a se smíchem ho tam hned zase necháváme. V našem guesthousu se během této doby stáváme téměř členy rodiny. Dostáváme snídani zdarma a při každodenním protahování ubytování o jeden den zažíváme na recepci kupu zábavy (a několik výměn pokoje k tomu).
Pan opravář po akci
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Hned na začátku pobytu nacházíme za stěračem lístek s telefonem na Alexe ze Slovenska. Vyrážíme s ním večer na pivo, kde nás seznamuje s Innou z Moskvy. Ta cestuje už čtyři měsíce po Asii a její další vysněnou destinací je Laos. Prý jestli bychom ji nevzali s sebou. No proč ne, aspoň se nám nebude tolik stýskat po Alinovi. Taky se seznamujeme s Tai, docela chytrým místním děvčetem. Díky ní máme při diskusích u sklenky pálenky možnost vidět thajské myšlení a kulturu jinýma očima, než jsou ty naše evropské. Její otec má navíc garáž, kam s Josém jedeme na závěrečné úpravy po propuštění ze zajetí v Toyotě. Během dvou dnů na autě provede kus asi nejpoctivější práce od odjezdu z Brna. Při klábosení při předávce auta se ukazuje, že jde o bývalého velmi úspěšného automobilového závodníka. A nejen to. Je také bývalým šéfinženýrem Toyoty v Thajsku, jehož několik návrhů je využíváno přímo konstruktéry v Japonsku. Tomu říkám svěřit Josého do správných rukou.
Kurz předjíždění na plné čáře
Šestnáct dní uplynulo jako voda a my konečně sedáme do auta, loučíme se plni dojetí s majiteli guesthousu, nakládáme Innu a vyrážíme po dálnici směrem na severothajské Chiang Mai. První zastávkou je městečko Mae Sot na hranici s Myanmarem. Chceme se zde ujistit, že není opravdu žádná šance, jak dostat naše vozidlo do této turistům značně uzavřené země. Inně navíc propadají thajská víza, takže se jí přechod hranice do Myanmaru velmi hodí. Většina národností má totiž při vstupu do Thajska pozemní hranicí nárok pouze na čtrnáctidenní bezvízový pobyt. Je tak běžnou praxí odskočit si přes hranici do jedné ze sousedních zemí a získat razítko na dalších 14 dní. U hraničního přechodu se zdlouhavě dohadujeme s thajskými celníky, nakonec ale nezbývá než rezignovat a nechat Josého zaparkovaného u celnice. Pěšky přebíháme most a následuje další kolo dohadování, tentokráte s oficíry Myanmaru. Auto s českou SPZ prý do země nepustí, ani kdybychom se rozkrájeli. Jedinou výjimkou jsou auta thajská a i ty mohou pouze do pohraničního města a do setmění musí Myanmar opustit. Trochu zklamaní si procházíme myanmarské městečko Myawaddy, před setměním vyzvedáváme pasy na celnici a míříme zpět do Thajska.
Drobná manuální oprava
Naší další zastávkou je jeden z thajských hlavních turistických cílů, historická metropole Chaing Mai. Ubytováváme se u Čechoameričana Miloše, na kterého máme kontakt od Alexe. Druhý den využíváme jeho průvodcovských služeb a jedeme na celodenní výlet po pamětihodnostech v okolí. Obrážíme hromadu chrámů a pár archeologických vykopávek, vše doplněno Milošovým výkladem. Jako bonus nám u auta přestává pořádně fungovat spojkový pedál (začínám věřit tomu, že má José konstantní množství závad a jakmile nějakou opravíme, okamžitě se vytvoří nová jinde). Naštěstí jde jen o malou mechanickou závadu. Jediným negativem je celodenní nedobrovolný kurs bezspojkového řazení, bez něhož bychom se se Žabžou rádi obešli. Druhý den ráno dáváme vše do pořádku a se snad už definitivně funkčním autem odjíždíme směrem do Laosu. Přespáváme v městě Nan, ze kterého se překvapivě klube malá severothajská perla. Na rozdíl od Chaing Mai tu není ani jeden turista (až na pár Thajců z Bangkoku), přitom jsou zde nádherné chrámy a z celého města dýchá velmi uvolněná, klidná atmosféra. Dlouhého, nedobrovolného pobytu v Thajsku už ale máme tak akorát. A tak po krátké dopolední procházce vyrážíme na posledních 150 kilometrů směrem k laoské hranici.
