Hongkong a Macau

Ruiny sv. Pavla - symbol Macaa

Při mezipřistání v Šanghaji dostáváme razítka do pasů a jsme vpuštěni do Číny. Jen tak. Bez víza. Na zdejším letišti nemají zjevně úplně doladěné tranzitní zóny a tak je každý vpuštěn do země a úředníci doufají, že se do zákonem stanovených 72 hodin vrátí zpět. Vědět to předem, tak se nemusíme táhnout pro víza až do Hongkongu. Teď se ale poslušně točíme na podpatku a vbíháme zpět do letištní budovy. Měním pár dolarů, ať máme na pivo z automatu a čekání nám rychleji utíká. Poplatek 10% za výměnu cizí měny mi vyráží dech. Těžko se pak divit, že mají Číňané jednu z největších dolarových zásob na světě. O pár piv, pár partií mariáše a několik hodin v letadle později vystupujeme v podvečerním Hongkongu. Město patří spolu s New Yorkem a Chicagem do velké mrakodrapové trojky a už cestou z letiště tradičním dvoupatrovým autobusem je to vidět. I u obyčejných paneláků podél silnice lze napočítat přes padesát pater.

Ulice v Hongkongu

Vystupujeme u nechvalně proslulé budovy Chunking mansions, sídla hromady laciných ubytoven (většinou nevalné úrovně). Hned u vchodu nás odchytává starší pán nabízející ubytování a táhne nás špalírem prodavačů hodinek, obleků, drog a děvčat přímo k výtahu. Ty jsou zde dva. Jeden do lichých a druhý do sudých pater. Díky tomuto úspornému systému vzniká fronta, ve které se po několik následujících dnů setkáváme při každé cestě domů se spoustou zajímavých lidí ze všech koutů světa. Vyjíždíme do jedenáctého patra a kontrolujeme pokoj. Cena není špatná, dojem ale kazí šváb, přebíhající svižně středem pokoje kamsi za postel. Vysvětlujeme pánovi, že to bude chtít slevu, ovšem bezúspěšně. Přesunujeme se tedy k další ubytovně na patře. Cena je tu vyšší, pokojík maličkatý, vše ale vyvažuje perfektní čistota. Po pár vteřinách rozhodování se tahle vypucovaná minikobka stává naším útočištěm na další čtyři dny.

Typická hongkongská "šalina"

Shazujeme bágly a vyrážíme před barák, kde na nás čeká Ondra, Žabžův spolužák ze střední. V Hongkongu studuje univerzitu v rámci programu Erasmus a na několik dalších dní se ve svém volném čase stává naším průvodcem po městě. Vyrážíme na nedalekou „Avenue of stars“, hongkongský ekvivalent hollywoodského chodníku slávy. Je odtud nejlepší výhled na osvětlené mrakodrapy v centru – přímo přes mořský průliv. Podívaná, od které nemůžeme odtrhnout oči dobrou hodinu. Při odchodu se samozřejmě povinně fotíme u sochy Bruce Leeho (jediná místní filmová hvězda, kterou známe). Druhý den relaxujeme, procházíme si okolí a vychutnáváme si mumraj v úzkých uličkách, ze kterých je díky okolním mrakodrapům vidět jen úzký proužek nebe. Po dlouhé době se nám daří sehnat slané pečivo a také české pivo (v nedalekém supermarketu jsem dokonce našel malou lahev Budvaru za 8 Kč. Po rychlé kontrole u pokladní, zda se nejedná o omyl, končí celý obsah regálu v mém košíku). Odpoledne žádáme o čínská víza. Krom vystátí obří fronty naprostá formalita. Budou hotová za tři dny. Večer opět Avenue of stars, tentokrát v době, kdy na protějších mrakodrapech probíhá světelná show a z reproduktorů na promenádě k tomu hraje doprovodná hudba. Po tomto vystoupení, které nakonec spadlo do kategorie „nenadchne ani neurazí“, jdeme na večeři s Ondrovým spolubydlícím Vaškem a tím náš program na dnešek končí.

International Commerce Centre

Druhý den vyrážíme přes moře (respektive pod mořem, místním metrem, kterému tu říkají MTR) na druhou stranu průlivu, do samotného srdce města – ostrova Hongkong. Celé území se kromě něj skládá ze dvou dalších částí. Kowloonu, kde bydlíme my a New Terriotories, která byla britskou korunou získána úplně naposled, v rámci stoletého pronájmu. Právě po vypršení smlouvy na New Territories přešel celý Hongkong zpět pod čínskou správu. Odpoledne míříme zpět do Kowloonu ke čtvrté nejvyšší budově světa – International Commerce Centre. Jde o první ze superobřích mrakodrapů, které v nejbližší době uvidíme. A taky o jedno z prvních seznámení s všudypřítomným čínským smogem, díky kterému nakonec vzdáváme celkem drahý výjezd na vyhlídkovou plošinu pod vrcholem budovy. Vše si vynahrazujeme večer výletem na vrchol Victoria Peak za městem. Díky místní vyhlášce, silně regulující výšku okolních budov, jsou odsud vidět osvětlené mrakodrapy v centru z ptačí perspektivy.

Dostihy a Oktoberfest v plném proudu

Hongkong není ale jen město. Ve středu se o tom přesvědčujeme při výletu na druhou stranu ostrova, pláž „Big wave beach“, kde nás autobus MHD vysazuje po půlhodinové sebevražedné jízdě serpentinami mezi zelení porostlými kopci. Díky blížícímu se tajfunu dosahují vlny úctyhodné výšky. Naše veselé skotačení v nich s úsměvem pozoruje záchranář z budky u břehu. Jaká to změna oproti Koreji, kde bere místní pobřežní stráž do ruky megafon hned, jakmile vám voda sahá víc než po pás. Nakonec se moře rozbouří tak, že se i zbytek surfařů stahuje z vody do místní hospůdky, kde spolu s námi pozorují dovádění živlů. Večer vyrážíme za kulturou na místní dostihové závodiště. Zahajuje se zde hongkongský Oktoberfest. Vedle nezbytných kójí pro členy klubu a příslušníky hongkongské smetánky je velká část tribuny rezervována pro veřejnost, která za symbolický poplatek proudí turnikety na plochu vedle dostihové dráhy. Jakýsi elegantní Číňan pronáší pár slov perfektní angličtinou, poté kantonskou čínštinou (dvěma oficiálními jazyky města) a zábava může začít. Dobu mezi dostihy (které startují každou půlhodinu) zpestřuje doprovodný program. Například místní krásky exující na čas tuplák piva nebo děsivě autentická německá kapela. Na závěr se k nám připojuje i Vašek, který vyhrává několik set dolarů sázkou na předposlední dostih (za což posílá do placu rundu předraženého Hoegaardenu), a pak už následuje cesta domů unikátní hongkongskou dvoupodlažní tramvají.

Pozor tajfun

Ve čtvrtek mají být hotová víza. Naše plány ale mění stav ohrožení tajfunem číslo 8 (maximum je 10 – to pokud bouře přímo zasáhne město). Na jindy přecpaných ulicích potkáte jen pár lidí, všude leží polámané větve a docházka do zaměstnání je dobrovolná. Vzhledem k tomu, že na čínské ambasádě zjevně dobrovolníci nepracují, nezbývá, než zůstat do pátku. Čekání si krátíme přesunem k Ondrovi a Vaškovi, u kterých v předsíni budeme spát následující noc, nakupováním piva v obchodě přes ulici a sledováním filmů. Nazítří ráno vyzvedáváme pasy a skáčeme i s Ondrou do trajektu jedoucího do sousedního Macaa. Stejně jako Hongkong i Macao přešlo v minulých letech z koloniálních rukou pod správu Čínské lidové republiky. Zatím na padesát let jako Speciální administrativní regiony s vlastními právy a vládou, po uplynutí této lhůty budou obě města tvořit nedílnou součást Číny. Zatímco v Hongkongu je britský vliv stále hodně znát a město působí silně kosmopolitně, Macao dělá dojem, že by hranice s Čínou mohla zmizet klidně zítra. I portugalské nápisy v dopravních prostředcích vypadají spíš jako formalita, než že by zde touhle řečí někdo opravdu mluvil.

Casino Venetian Macau

Sháníme ubytování, dáváme si večeři a poté před kasinem Grand Lisboa kompletuje náš tým Vašek, který přijíždí z Hongkongu později kvůli práci. Macao je jediným místem v ČLR, kde jsou povolena kasina a právě to výše zmíněné je dominantou města a jednou z architekty nejuznávanějších budov světa. V plné sestavě vyrážíme na obhlídku kasina Venetian. Pokud byste čekali, že největší kasino světa bude někde v Las Vegas, tak by to byl velký omyl. Titul patří právě této budově s kopií benátského Náměstí svatého Marka před vchodem. Jelikož se s půlnocí blíží i Žabžovy dvacáté šesté narozeniny (a také definitivní konec platnosti jeho ISICu), končí nakonec celá výprava u ruletového stolu protějšího gamblerského zařízení, kde se ve společnosti čínských boháčů snažíme rozmnožit svých pár ušmudlaných žetonů. To se nám překvapivě celkem dlouho daří. Učíme také vedle hrajícího čínského pána v letech a jeho manželku pít redbull s vodkou na účet kasina a celá zábava se tak nese ve velmi družném duchu. Se Žabžou bankrotujeme až těsně nad ránem, ze srandy tak poslední dva žetony dáváme na nulu, která překvapivě padá. Tímto bych chtěl tedy zpětně onomu nejmenovanému domu hazardu poděkovat za pěkný narozeninový dárek pro Žabžu a cca dva tisíce hongkongských dolarů. Málokdy člověk přijde domů za svítání, vidí dvojmo a v kapse má víc peněz, než když večer odcházel.

Kasino Grand Lisboa na obzoru

Abychom z města neviděli jen kasina, vstáváme kolem poledne a vyrážíme na obhlídku památek. A že je v Macau co vidět! Pozůstatky portugalských chrámů a pevností působí mezi čínskými nápisy a paneláky jak z jiného světa. Vynechat návštěvu této bývalé kolonie, pokud k tomu máte možnost, by byla obrovská chyba. Vrcholem je pevnost Guia, ze které je nádherný rozhled všemi směry a není těžké odhadnout, proč si Portugalci vybrali pro kontrolu okolního moře a ostrůvků a hlavně čínské hranice zrovna tohle místo. Pozdě odpoledne se přesouváme na sever města, k hranici s Čínou. Zdejší přechod Portas do Cerco se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděl. Ze všech směrů sem proudí obří zástupy lidí a řadí se do front před nekonečnou řadu budek s imigračními úředníky. Pro občany Macaa i Číny je zdejší přechod pouhou bezvízovou formalitou, není proto divu, že tudy každý den projdou desetitisíce lidí. Na druhé straně hranice, v čínském Zhuhai, se uvádíme fintou ve stylu Davida Cooperfielda. K rentgenovým rámům na kontrolu zavazadel na autobusovém terminálu přicházíme i s batohy z druhé strany – zevnitř. Pak už jen nákup jízdenek na bus směrem Guangzhou, poprvé pěkně bez berličky v podobě latinky či angličtiny (když nevíte přesně, jak se dané město píše ve znacích, nezbývá než doufat, že paní v pokladně pochopila vaši čínskou výslovnost správně) a naše cesta po „Říši středu“ může začít.