Tenkrát v Soulu

Pomalu utíká devátý měsíc naší cesty. Žabža odjel domů na státnice, aby se k nám v půlce února vrátil, snad už jako inženýr. My s Alinem strávíme měsíc čekání poflakováním po státech jihovýchodní Asie. Je tedy asi nejvyšší čas doplnit všechny resty a zavzpomínat na to, co se dělo před několika měsíci po našem příjezdu do jihokorejské metropole – Soulu. První, co se mi vybavuje je úklona průvodčího ve vlaku. Poslední úklona našeho jihokorejského putování. V Koreji se totiž průvodčí vždy při vstupu do vagónu otočí čelem k cestujícím a ukloní se jim. Stejný rituál pak proběhne, když vagon opouští. A nezůstává jen u vlaků. Jednou se nám dokonce, před tradičně sebevražednou jízdou, uklonil i řidič autobusu.

Poslední úklona je za námi a my vysedáme na obří hlavní železniční stanici v Soulu. Následuje přesun do jiného z mnoha pater a už nás veze metro do čtvrti Hongdae. Prý je to studentská čtvrť a pořádně to tam žije – aspoň podle francouzů, se kterými jsme před týdnem popíjeli pivo na střeše guesthousu na Jeju. Vystupujeme na zastávce Hongik University a vyrážíme hledat ubytování. Motáme se po neony osvětlených uličkách pěknou chvíli, ale jediné co nacházíme, je hodinový motel nevalné úrovně a hromada nehorázně předražených baťůžkářských ubytoven (během posledních měsíců jsem získal pocit, že si asiaté pod anglickým slovíčkem backpacker – baťůžkář mylně představují člověka, který si je ochotný připlatit za společnou koupelnu a menší porci jídla v restauraci). Když už ale chceme naše hledání vzdát, vbíháme do guesthousu Mr. Choie. Je nově otevřený, prázdný a s majitelem domlouváme zajímavou slevu na delší pobyt. S úlevou shazujeme bágly do společné noclehárny (kterou budeme mít následujících několik dní pro sebe) a vyrážíme na jídlo. Tedy já se Žabžou, o Alinovi později.

Francouzi nekecali. Ve čtvrti Hongdae to opravdu žije. Blíž k univerzitě je hromada úzkých uliček plných krámků, restaurací a stánků, po kterých proudí mraky korejských studentů a studentek. Sedáme na miniterásce jednoho z nich a u jídla nasáváme atmosféru. Poté se plni nadšení z okolí vracíme uložit k spánku (je už těsně před půlnocí). Náš plán se ale bortí, když za vchodovými dveřmi nacházíme Alina v družném hovoru s Choiem, jeho bratrem Kimem a lahví whisky. Přisedáme k nim. Kim je nejen bratr našeho domácího, ale hlavně majitel legendárního guesthousu, vysoce hodnoceného v průvodci lonelyplanet. Nyní ale sedí mírně podnapilý na rohoži, ukazuje na láhev whisky a vysvětluje, že je komunista, že se o vše dělí. Moc nechápu, jestli popisuje vztah ke svým hostům nebo jde o ukázku nebetyčné blbosti pouhých 60 kilometrů od severokorejské hranice nebo je to snad recese. Pro jistotu mu ale za trest briskně konzumujeme celou lahev whisky a ještě mu liju do sklenice piva místní lihovinu – soju (je to taková slabá dvacetiprocentní vodka, na Korejcích ovšem zanechává silné následky).

Druhý den je hlavním bodem programu podání žádosti o čínská víza. Během pár minut jsme díky husté síti metra před čínskou ambasádou (plán zdejších podzemních tratí by to hravě nandal českým drahám a systém metra třeba v Londýně vypadá oproti tomu v Soulu jako dětská hra). Zatímco Alin vybírá z bankomatu, pozorujeme demonstraci na protější straně ulice. Za chvíli k nám přichází pán v elegantním obleku, vytahuje průkazku tajné policie a ptá se, co tady pohledáváme. Když zjišťuje, že jdeme pro čínská víza, ukazuje nám cedulku za rohem, odkazující všechny žadatele na konzulát v jiné části Soulu. Opět rychlý přesun metrem, teď už na správnou zastávku. U východu nás hned odchytává paní a vede nás k nejbližší cestovní agentuře. Samozřejmě ji s úsměvem odmítáme a vyrážíme hledat opravdový čínský konzulát. Jsme přece zkušení cestovatelé a nebudeme platit bandu darmožroutů ve zprostředkovatelských agenturách. Po půl hodině chůze a pohovoru s vrátným na konzulátu se sklopenýma ušima vracíme. Žádat o čínská víza jinak, než prostřednictvím agentury, není totiž možné. Paní na nás už z dálky mává a odvádí nás ke slečně za přepážkou. Ta po nás chce jakási ID. Díky její nevalné angličtině (a naší nevalné korejštině) se nám nedaří jí vysvětlit, že žádná ID nepotřebujeme, že máme pasy. Odcházíme proto do jiné agentury. Po další půl hodině a návštěvě dalších dvou agentur je jasno. Bez toho, abychom byli rezidenti nebo měli v Koreji dlouhodobý pobyt, nám nikdo čínská víza nevydá. Vracíme se proto domů, do Hongdae, a přemýšlíme, co s tím. Možností není mnoho. Buď pošleme pasy do ČR, vrátíme se pro víza zpět do Vladivostoku anebo najdeme jiné místo, kde víza dostane každý. Po krátké sumarizaci našich možností a s tím spojených výdajů je jasno. Zvolíme tu nejlevnější variantu, poletíme do Hongkongu, kde se čínská víza vydávají jako na běžícím pásu.

Hned ráno proto kupujeme letenky a objednáváme organizovaný výlet do demilitarizované zóny na hranicích se Severní Koreou na zítřek. Poté kluci vyráží na obhlídku císařského paláce, zatímco já volím méně kulturní variantu, odpolední rundu golfu s Mr. Choiem na golfovém simulátoru. Nejspíš díky konfuciánské tradici se Choi mění se začátkem partie z milého domácího v chlápka, kterého zajímá jediné. Rozdrtit svého soupeře za každou cenu. Naštěstí hraje opravdu dobře, zatímco já už skoro rok ne, a tak se domů vracíme oba spokojení. On z drtivého vítězství, já z další ukázky korejské technologické převahy – jejich simulátory proti našim evropským vypadají jako ze sci-fi povídky. To kluci se vracejí s víc rozporuplnými pocity. Palác je sice nádherný, dělá prý ale dojem, že ho každé dva roky strhnou a vystaví znova. Ani bych se tomu v Koreji nedivil. Prostě vzhled parádní, ale atmosféra nic moc. Všechno si naštěstí vynahradili pozorováním západu slunce z 236 metrů vysoké N Seoul Tower, tyčící se nad městem.

Další den vyrážíme už brzo ráno na výlet do demilitarizované zóny. V autobuse posloucháme docela zajímavý výklad našeho průvodce Kima (nejedná se o bratra našeho domácího. Kim je nejobvyklejší korejské jméno a znamená zlatý. Což nám náš Kim pro jistotu zopakuje asi desetkrát) a závistivě sledujeme čtyřčlennou japonskou skupinku, kteří dostali moc milou soukromou průvodkyni (ale Kim je taky prima a je mu docela dobře rozumět, což není v Asii zdaleka obvyklé). Těsně před vojenským pásmem u hranice měníme autobus. Do vlastní DMZ se sice v rámci výletu vůbec nepodíváme, ale ještě před ní je vojenský prostor, do kterého nesmí žádní Korejci (s výjimkou armády a pár farmářů pěstujících ženšen) a turisté jen ve speciálních autobusech. První zastávkou v této zóně je poslední vlaková stanice v Jižní Koreji. Ještě před pár lety, v době takzvané sluneční politiky jihokorejské vlády, odtud vyjížděl vlak, zásobující severokorejskou továrnu těsně za hranicí. Teď zastávka zeje prázdnotou. Cedule ukazující na jih říká, že dalším velkým městem tím směrem je Soul. Opačným směrem je kilometráž k severokorejskému hlavnímu městu Pyongyangu. Vchod na nástupiště pod touto cedulí je ale zabarikádovaný.

Po strmém výjezdu mezi minovými poli následuje návštěva vyhlídky na hoře Dora. Nadšeně vhazujeme drobné do dalekohledů a pozorujeme místo, kam se žádný imperialista a drtivá většina Severokorejců nikdy nedostane. Zónu severně od hranice, rozdělující už 58 let obě země. Vidět je pár paneláků, již zmiňovaná továrna a 150 metrů vysoký stožár s obří severokorejskou vlajkou. Mimochodem nejvyšší na světě. A taky vesnice duchů, tvořená pouze kulisami a reproduktory, sloužícími k šíření propagandy směrem na jih. Jelikož návštěva známé vyjednávací místnosti v Panmunjomu (ve které probíhá hraniční čára přímo středem vyjednávacího stolu) není na pořadu našeho zájezdu, míříme poté k poslední atrakci a zlatému hřebu celého výletu. Jednomu z invazních tunelů severokorejské armády. Tyto tunely byly nalezeny celkem čtyři, ale spousta dalších určitě na své odhalení teprve čeká. Severokorejští inženýři ražbu vždy zahájí těsně za hranicí a poté za pomoci dynamitu postupují v úctyhodné hloubce (téměř sto metrů) skrz pevnou skálu směrem na Soul. Okolnost, že jeden kilometr tunelu razí přibližně rok a Soul je vzdálen kilometrů padesát, ukazuje na pevnou víru Severokorejců v nikdy nekončící vládu lidu pod pevným vedením některého z Kimů.

Tunel byl objeven díky informaci severokorejského zběha a následně lokalizován za pomoci důmyslného systému dutých kovových trubek plných vody, zaražených hluboko do země. Jakmile se začala hýbat hladina, bylo jasné, že se v podzemí děje něco nekalého. Severokorejci samozřejmě tunel opustili a zavalili hned, jakmile jim do něj natekla voda z prvních pár trubek a než se k nim jihokorejští vojáci prokopali, tunel zel prázdnotou. Jak ale říká náš průvodce Kim: „My jsme kapitalisti. Nám nevadí, že si kopou, hlavně, když to pak můžeme zpeněžit.“ Chodba je velká přesně na korejského vojáka v plné zbroji. Nebýt helmy, tak by nám při naší výšce chybělo k bezvědomí maximálně deset kroků. Zvlášť 190 centimetrů vysoký Žabža, plazící se tunelem jako novodobý Quasimodo, vyvolává salvy smíchu u asijských školaček v protisměru. Ujít v předklonu tři sta metrů tam a zase zpět je pořádná fuška a jsme rádi, že jsme zase venku. I tak to ale byl zážitek víc než poučný. Tím naše exkurze do DMZ končí. Po anglicku se vytrácíme ze závěrečné prodejní předváděčky ženšenových produktů v Soulu a míříme domů k Mr. Choiovi.

Večer nás čeká tradiční páteční party v klubech a ulicích Hongdae. Díky kombinaci brzkého vstávání a probdělé předešlé noci (obří komáří útok netěsnícími sítěmi v oknech) ale se Žabžou usínáme, ještě než zábava začala. Jediným naším zástupcem je tak Alin. Vzhledem k jeho návratu až nad ránem lze soudit, že nám nejen neudělal ostudu, ale že zábava skutečně stála za to. Sobota je naším posledním dnem v Soulu. Konečně se taky dostávám na rozhlednu N Seoul Tower. Vyhlídka je skutečně parádní. Trochu nostalgie zažívám při čtení jmen měst (a vzdáleností k nim) napsaným zevnitř na skle vyhlídkové terasy (Brno tu není, ale beru zavděk Berlínem). A trochu zděšení, když si uvědomím, že je celý Soul vlastně jedno obrovské sídliště. Kam až oko dohlédne, táhnou se obří šedivé paneláky. Zlatý Prosek, Bohunice nebo Petržalka. Večer už zbývá jen dopít poslední petláhev korejského piva Cass (nebo to možná byl Hite) a náš pobyt v Koreji definitivně končí. Jediné, co zbývá, je brzký ranní přesun na letiště a odtud přes Šanghaj do Hongkongu.