Terminál

Fotogalerie

Přijíždíme před závoru uzbecko-turkmenského hraničního přechodu. Nic zatím nenapovídá tomu, že se právě začíná odvíjet další z příběhů bezbřehé byrokratické idiocie. Voják u závory mluví pouze uzbecky. Za asistence rusky mluvícího pána stojícího ve frontě dostávám instrukce: „Stoupněte si támhle a počkejte, až vás zavolám.“ Stoupáme si teda támhle a čekáme. Deset minut. Dvacet. Padesát. Po hodině a čtvrt to nevydržím a jdu se zeptat, kdy nás konečně pustí dovnitř. „Třeba hned, jeďte,“ říká najednou voják plynulou ruštinou. Parkujeme u budovy celnice a okamžitě se objevují dva důležití aktéři této hry. První je policista, říkejme mu třeba Kecal, jehož hlavní úloha spočívá v tom, že zná trochu angličtinu. A tu si na nás velmi rád trénuje. Druhé a důležitější postavě říkejme třeba Idiot. Jeho hlavní práce spočívá v kontrole nákladu aut a kamionů. Vzhledem k tomu, že je na zdejším přechodu četnost projíždějících vozidel cca čtvrt auta za den, Idiot se většinu času nudí. Jako první nás vítá Kecal a žádá nějaký dárek. Vesele to přejdeme společným smíchem. Poté se oba pánové chtějí vyfotit před naším autem. Kecalovi asi nejede foťák na telefonu, tak fotím já a poté mu fotografii posílám přes Bluetooth. Nakonec následuje žádost, zda si Kecal může na celnici udělat kolečko našim autem. Proč ne, říkáme si, třeba nám to pomůže k rychlejšímu odbavení. Se skřípěním zubů pak sledujeme pneumatiky našeho auta, zanechávající černé stopy na betonu celnice. Tak. Fotky jsou hotovy, Kecal se nevyboural, můžeme konečně přejít k vlastnímu celnímu odbavení.

Pašovat drogy v originálním obalu je neskutečně mazaný trik

Vše probíhá hladce, dokud Idiot nepřistoupí k prohlídce bedny s léky. Ty nejpodezřelejší odnese dovnitř na stoleček a kontroluje je oproti seznamu v Uzbekistánu zakázaných narkotik (na kterém je pravděpodobně téměř každá známá látka a sloučenina, včetně vody). S češtinou na přebalech má trochu problémy, tak se co chvíli ptá, k čemu který lék je. Nakonec mu zůstanou v ruce tabletky s názvem Codein. Vítězoslavně začne bodat prstem do svého zašedlého seznamu v azbuce, kde je překvapivě kodein napsán rovněž. Přímo mezi kokainem a heroinem. Trpělivě a přátelsky mu vysvětluju, že je idiot a měl by léky kontrolovat podle jejich obsahu a ne obchodního názvu. Idiot je už ale v ráži a začíná vykřikovat cosi o chemické expertíze. Nakonec kolem tabletek stojí asi osm lidí, včetně šéfa celnice neboli Náčelníka. Náčelník vypadá, že je celou věc ochotný nechat plavat. Jedeme koneckonců ven z Uzbekistánu a nikde jinde tyhle tabletky nikomu nevadí. Idiot ale stále trvá na svém. Chytáme se posledního stébla. Léky nám důkladně kontrolovali na vstupu do země a tyhle tabletky nikomu nevadily. Odpověď je jednoduchá. Prý nám je měli správně při příjezdu zabavit a vše by bylo v pořádku. Ptám se, jestli je to tedy vlastně vše chyba uzbeckých celníků. Prý ano, ale oni už s tím teď nemůžou nic dělat. Nakonec Náčelník přemlouvá Žabžu, ať s ním jakožto majitel auta jede zpátky do města sepsat jakýsi protokol a poté můžeme Uzbekistán opustit. Žabža tedy sedá do Náčelníkovy minidodávky a mizí směrem k Nukusu. Já naopak sedám do Josého a můj život na celnici může začít.

Idiot a Kecal. Takovouhle fotku byste přece taky nesmazali :)

Po chvíli čekání se stavuje Kecal, ať smažu jeho fotku ze svého mobilu. Mažu fotku a čekám dál. Nejprve hodinu, poté dvě a nakonec tři. To už přece na sepsání protokolu muselo stačit. Když se ale ptám některého z celníků, pošle mě zpět do auta. Prý bude vše v pořádku. Po sedmi hodinách čekání, kolem desáté večer, se na celnici krátce objevuje Náčelník. Než se ho ale stačím na cokoli zeptat, odjíždí s hromadou podřízených ve své minidodávce. Na hranici zůstávám jen já a Kecal, zbytek posádky mizí pomalu domů. Jdu z něho vymlátit nějaké informace, bohužel už je úplně namol. Mezi hustými alkoholovými výpary se zmůže jen na „don’t worry, be happy.“ Poté už jeho mozek i angličtina kolabují úplně a pokračuje pouze rusky. Prvně mi vykládá, jak to tady všechno nesnáší. Poté křičí, že jsou všichni jeho kolegové zlí lidé a ať zburcuju ambasádu a policii a nechám je všechny pozavírat. Nakonec předvádí vysoce efektní opilecký tanec. Kope nohama a hrozí rukama směrem k celnici (kterou právě opouštějí zbytky jeho kolegů) a vše doprovází občasným zařváním slova „suka“ na adresu jeho kamarádů. Je mi jasné, že z Kecala nic nedostanu. Setřepávám ho proto ze svého rukávu (vysvětluje mi, ať si o něm nemyslím nic zlého a že mě jednou navštíví v Evropě) a jdu se do auta uložit ke spánku. Nechci reagovat unáhleně, ale zároveň bych byl nerad, aby se Žabžovi něco stalo. Nevzal si ani mobil a jeho možnost kontaktovat kohokoli v případě problémů je téměř nulová. Nakonec se rozhoduju zavolat ráno v deset svým rodičům (časový posun je tři hodiny, tak abych je nebudil moc brzo), aby zburcovali ambasádu. S vědomím, že teď už stejně nic víc neudělám, se nakonec docela dobře vyspím i přes teplotu, klesající v autě až téměř k bodu mrazu. Ráno se jako první objevuje Kecal, který se mi ale tentokrát důsledně vyhýbá. Asi morální kocovina. Naopak Idiot na mě už z dálky s úsměvem mává. Idiot! Když už se pomalu chystám na nepříjemný telefonát domů, objevuje se konečně Náčelník. S úsměvem mi vysvětluje, že včera sepsali protokol, tabletky putovaly do laboratoře na analýzu a Žabža spal na hotelu ve městě. Když se navíc dozvídám, že nám v případě malého množství narkotik hrozí pokuta do padesáti dolarů a v případě množství velkého až tisíc, uklidňuju se docela. Kdyby nám řekli rovnou, že nám hrozí nanejvýš pokuta, tak bych se nemusel stresovat, že budu muset Žabžu navštěvovat v uzbeckém kriminálu.

Můj výhled po většinu prvního dne

Co dělal Žabža poté, co opustil celnici v Náčelníkově dodávce? Nejprve na hlavním štábu sebrali ještě jednoho celníka. Výroba protokolu jde přecijen lépe ve třech. Poté Žabža odmítá sepsat celé hlášení v ruštině a žádá tlumočníka do angličtiny. To kluky docela naštve a snaží se ho přesvědčit, že jeho slovní zásoba o deseti slovech na sepsání výpovědi o pašování narkotik bohatě stačí. Nakonec ale kapitulují a vyrazí do města hledat překladatele. Neúspěšně vyzkouší jeden guesthouse, poté těsně prošvihnou zavírací dobu muzea (a tím i anglicky mluvícího kurátora) a nakonec končí v našem starém dobrém Hotelu Nukus. Berou z recepce slečnu, jejíž anglické schopnosti jsou jen o málo větší než Žabžovy ruské a pouštějí se s chutí do práce. Nejprve sepisují první listinu. V té se Žabža co nejvíce zříká zodpovědnosti a hází chybu na celníky na vstupu do země. Když je vše řádně přeloženo a podepsáno (včetně dokumentu o zabavení Josého), jsou Žabžovi předloženy tři další prázdné papíry k podpisu. Prý si kluci zbytek dopíšou sami později. Rebel Žabža překvapivě odmítá prázdné papíry podepsat. Nepomáhá ani uklidňování slečny, že to je normální a ona podepíše taky. Náčelník chce jet zjevně domů, a tak začíná vyhrožovat, že když bude Žabža takhle zdržovat, celá expertiza se náležitě protáhne. Svůj postoj vyjadřuje i křikem anglické věty „This is Uzbekistan!“ – mimochodem jediné, kterou jsme od něj za celou dobu slyšeli. Nakonec celníci rezignují, podřízený zůstává se Žabžou a slečnou další dvě hodiny a sepisuje zbylé papíry. Když je vše hotovo, je Žabžovi zaplacen pokoj. Při žádosti o telefon, aby mě mohl kontaktovat, ho zapisovatel ujišťuje, že jsem o celé situaci průběžně informován (tímto mu za průběžné informace velmi děkuji). Ráno ho pak ten samý pán vyzvedne a posadí do taxíku se slovy, ať v dalším městě přestoupí na minibus a jede na celnici. A protože je zatčený Žabža uvědomělý kluk, tak sám sebe s pasem v kapse poslušně eskortuje zpět na hranici.

Takový autokemp si člověk neužije každý den

Po opětovném shledání probereme naše zážitky u čínské pytlíkové polévky. Vždyť jsme nejedli už víc než 24 hodin. Ještěže nás němečtí kluci, končící v Dušanbe svoji účast v Tajik rally, zásobili zbytky svých instantních potravin. Potom rozkládáme židličky uprostřed nádvoří celnice a sledujeme zástupy lidí. Ti nosí dvě plastové židle tam, tři plastové sudy zpět, dvě piva tam a tři piva jiné značky zpět. Hranice mají holt svoje kouzlo. Času máme koneckonců dost. Je totiž neděle a i když náčelník poprosil jednoho z odborníků, aby analýzu udělal ještě dnes, dřív než večer to nebude. O zábavu se nám občas stará Idiot, který se přijde zeptat „jak se máme“ a dát si u nás na židličce cigárko. Nejradši bych mu rozbil hubu. Večer se konečně ukazuje náčelník. Analýza je prý hotová a v tabletách bylo jen pár miligramů účinné látky (překvapivě). Pokuta byla stanovena na padesát dolarů. Jako první nám gratuluje Idiot. Je celý rozesmátý a je vidět, že má z výsledku analýzy upřímnou radost. Nechápu. Nejdřív nám způsobí obří problémy, jen aby dodržel služební postupy a poté má radost, když se ukáže, že přesně podle očekávání o nic nejde. Idiot je prostě živoucím důkazem toho, kam až vede důkladné vymývání mozků policejních a armádních složek v totalitních státech. Už se na něj ale moc nezlobíme, důležité je zaplatit pokutu a zmizet. Čáru přes rozpočet nám dělá Náčelník. Pokuta se musí vystavit v bance a ta je dnes i zítra (státní svátek) zavřená. Musíme tu tedy počkat až do úterý. Na moji otázku, jestli si z nás dělají srandu, odpovídá pro změnu Idiot. Co to prý jsou dva dny čekání. Hlavní je, že budeme platit jen malou pokutu a nemáme velký problém. Ten mají naopak uzbečtí celníci. Končí nám dnes totiž víza, a proto musíme zemi opustit. Žabžu ani auto by ale neměli nechat jet, dokud nezaplatíme pokutu. Vzniká tak pořádný chaos. Náš případ žádné jejich postupy nepopisují a uzbecký policista není příliš zvyklý používat vlastní mozek. Nakonec volí procesně špatné, ale přijatelné řešení. Oba dva i s Josém nás vyšoupnou z Uzbekistánu za závoru, do země nikoho. A o to, abychom jim náhodou neujeli, se postarají zabavením malého techničáku od auta. Necháváme si pro sebe, že si malý techničák můžou klidně schovat jako suvenýr a jdeme postavit stan za závoru.

Oslava může začít

Druhý den po rozednění uděláme několik fotek celnice bez personálu (zakázané ovoce prostě chutná nejlépe) a poté stavíme židličky u auta. Zdá se, že dnešní Žabžovy narozeniny oslavíme neobvykle poklidným způsobem (i když lahev vodky samozřejmě máme). Nakonec je oslava bujařejší, než v našich nejsmělejších snech. Odpoledne ve stometrovém prostoru mezi závorami parkuje také ukrajinský kamioňák Vitalij. Nemá totiž dost peněz na zaplacení tučných turkmenských vstupních poplatků, a tak musí zítra do Nukusu do Western Union. Když se dozvídá, že má Žabža narozeniny, objednává okamžitě po telefonu z města lahev vodky. Celá oslava se nese v téměř domáckém duchu. Vitalijův kamion dřív totiž patřil české spediční firmě. Stavíme tak stolek a židličky pod plachtu s českou vlajkou a pouštíme se do tradiční ukrajinské polévky. K tomu nejprve vypijeme naši rezervní lahev vodky a poté lahev objednanou Vitalijem. Narozeniny se ale v Sovětském svazu takhle jednoduše neodbývají. Kupujeme proto ještě jednu lahev vodky a taky dva litry piva od bábušek putujících se zbožím přes celnici. Když se snese tma, celý prostor osiří a zůstáváme jen my tři… popíjející vodku a pivo před kamionem s českou vlajkou, svítícím dálkovými světly a hrajícím na celé okolí jadrné techno. Do toho střílíme po okolí golfové míčky, které si vezeme v autě. I když to tak na začátku dne nevypadalo, Žabžova oslava narozenin byla nakonec jedna z nejoriginálnějších, na které jsem kdy byl.

Kdepak je ta další lahev

Jako následek naší bujaré oslavy (pomineme-li kocovinu) nemůže druhý den Vitalij nastartovat kamion. Naštěstí vše řeší naše startovací kabely a jeho baterie od motoru k chlazení nákladu. Poté běží do Nukusu pro peníze a my trpělivě čekáme na zaplacení pokuty. Zatímco se Vitalij kolem druhé vrací a odjíždí směrem k Turkmenistánu, v naší kauze žádný výrazný posun nenastává. Náčelník pořád slibuje, že za chvíli z města přijede jeho kolega s protokolem o pokutě. Slunce mezitím rychle klesá k západu a blíží se zavírací hodina. Vysvětlíme náčelníkovi, že jestli nás brzo nepustí, ujedeme mu i bez malého techničáku. Nastává vyvrcholení, pro tuto tragikomedii víc než příznačné. Náčelník svoluje k zaplacení pokuty i bez protokolu z banky. Žabža má ale pouze třicet dolarů v drobných nebo stodolarové bankovky a Náčelník nemá na vrácení na padesátidolarovou pokutu. Od Žabži tak bere jeho třicet s tím, že zbytek doplatí ze svého. O nějakém úplatku nebo penězích do kapsy nemůže být ani řeč. O celé kauze ví tolik lidí a je tak důkladně zaprotokolována, že jde zjevně o Náčelníkovo dobré gesto. S úlevou sedáme do auta, které už se pomalu stalo koloritem místního přechodu, a rozrážíme dav před branou do turkmenského celního prostoru. Následuje neuvěřitelné byrokratické kolečko, jehož výsledkem je vydání našich víz a získání veškerých tranzitních povolení pro auto (v Turkmenistánu opravdu slušná kupa papírování). Víza dostáváme jen na tři dny. Jelikož je už pozdě večer, musíme tak být do pozítří na hranici s Iránem na druhé straně země. Paráda. Nemáme se ale sílu se s nikým hádat (a stejně by to ničemu nepomohlo). Nehádáme se ani s šéfem celníků, kteří nám prohlíží auto. Prasetem (asi největším, co jsme na celé cestě potkali), které nás neustále popohání agresivním řevem. Už se asi viděl dávno doma. Je to zjevně blbé i vojákům, kteří nám kontrolují obsah kufru, a tak s jejich výraznou pomocí dokončujeme důkladnou kontrolu auta za pár desítek minut. Dávno za tmy pak konečně projíždíme poslední branou a jsme na území Turkmenistánu. Kdybychom zapnuli stopky při příjezdu k Uzbecké závoře, ukazovaly by 79 hodin a 30 minut. Snad tenhle rekord už nikdy v životě nepřekonáme…