Fotogalerie
Po víkendu ve Fanských horách jsme opět v Dušanbe. Ne tak ovšem potvrzení o schválení íránských víz. Nezbývá tedy než trpělivě čekat. Koneckonců na čekání jsme už docela zvyklí. Zapichujeme opět stan na dvorku Adventurer’s Inn. Sezona se pomalu chýlí ke konci, lidí ubývá, a tak už nemusíme stanovat nad kanálem, ale zabíráme parádní místo v rohu u zdi. O dva dny později se ukazuje i Ben. Přijíždí z Fanských hor po čtyřiadvacetihodinové anabázi dvěma kamazy. I když je totiž na hlavní tádžické silnici z jihu na sever celkem slušný provoz, veškeré osobní vozy jsou doslova nacpané k prasknutí. Velké spoustě cestovatelů tak nakonec nezbude nic jiného, než si stopnout jeden z pomalu se plazících náklaďáků. O další den později rozráží bránu vedle našeho stanu historický Land Rover s německou espézetkou. Jeho posádku tvoří Němec Michael a Finka Anna (která je ve skutečnosti příslušnicí švédské menšiny a stejně žije v Německu). Společně s důstojníkem izraelských speciálních jednotek Iftachem a holandským cyklistou Frankem formujeme docela zajímavou národnostně smíšenou skupinku. Její hlavní pracovní náplní se po několik následujících dní stává hraní šachů na dvorku guesthousu, obrážení okolních šašlikových vývařoven a hlavně pojídání šaurmy. Tato tádžická varianta arabské šwarmy, tureckého dӧneru či řeckého gyrosu je totiž v Dušanbe nesmírně populární. Každý správný tádžický šaurmař (kterých je v okolí nespočet) ji servíruje napůl vykukující z malého igelitového sáčku. Jak šaurmu postupně ujídáte, odkapává tuk z masa do spodní části sáčku, až vám nakonec v ruce zbude asi čtvrt litru tuku v igelitu. Díky tomu můžete ihned po konzumaci názorně vidět, jak zdravé jídlo jste právě spořádali.
Společenský život v Dušanbe
Čekání na víza ale netrávíme jen hraním šachů a pojídáním šaurmy. Jelikož je zde docela levný alkohol (jako v každé správné muslimské zemi ve střední Asii) a v nedalekém supermarketu ohromná zásoba Plzně a Kozla, učíme ostatní pít kvalitní pivo, namísto odporné ruské Baltiky 7. Kromě toho si také děláme malé záchranářské školení. To když Iftacha během noci skolí jakási záhadná nemoc tak, že se s ním všechno motá a není schopný ani udržet rovnováhu. Hned ráno ho proto Michael odváží na místní kliniku pro cizince. Prášky nasazené doktorkou sice zmírňují nejhorší následky, když se mu ale motá hlava i po třech dnech, odvážíme ho opět do nemocnice. Tentokrát já s Benem. Nestačíme koukat, když mu za rozbor krve (který mimochodem nic neodhalí) naúčtují 400 dolarů. Onemocnět v Dušanbe bez kvalitního cestovního pojištění by teda nebyla zrovna levná záležitost. Nakonec se Iftach těsně po našem odjezdu úplně zotaví a vyrazí s ostatními na společný výlet – kam jinam, než do Fanských hor. Zatím ale polehává na pokoji a naši skupinu místo něj doplňuje německá posádka maličkého osobního vozu, který se účastnící závodu Tajik rally. Je to vlastně to samé jako Mongol rally, jen v německém podání. Opět je nutné absolvovat celou trasu s autem o malém objemu motoru a to po dokončení jej nechat zdarma v Tádžikistánu. Jen místo destruktivní trasy Londýn-Ulánbátar absolvují posádky přívětivější (o to ovšem byrokraticky náročnější) cestu z Mnichova do Dušanbe. Takováto společnost si žádá něco opravdu speciálního, proto kupujeme několik lahví vodky a Žabža všem předvádí svůj oblíbený opíjecí festival. Tahle taškařice, kdy celý večer obchází všechny zúčastněné a nutí je si s ním dát „ještě jednoho panáka“, má ráno za následek veselého Žabžu a několik německých a jednu americkou trosku.
Vzhůru do průsmyku
Ale konec zábavy, je třeba začít něco dělat. Konečně nám totiž přicházejí kódy, díky kterým si na místní íránské ambasádě můžeme vyzvednout víza. Ani to ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pán za přepážkou sice prvně někam odběhne zkontrolovat platnost našeho kódu, po příchodu ale pokrčí rameny a hlásí: „Nefunguje systém na vydávání víz, přijďte za deset dní.“ Jdeme to se Žabžou vydýchat nákupem pohledů na poštu, poté se ještě jednou stavím na ambasádu, abych vyloučil chybu způsobenou mojí chatrnou ruštinou. Odpověď je stále stejná. Dalších deset dní šaurmy a piva už nám ale přijde kapku moc. Loučíme se proto s našimi novými kamarády a ihned vyrážíme na cestu do uzbeckého Taškentu. Snad bude tamní ambasáda schopnější. Do auta bereme starší italský pár, který jede stejným směrem. Kousek za Dušanbe následuje už tradiční projížďka tunelem smrti. Poté míjíme odbočku na Fanské hory a pokračujeme dál na sever, do druhého největšího města země – Chudžandu. Hned za odbočkou začínáme šplhat do dalšího z tádžických vysokých průsmyků. I tady se razí pod horským masivem tunel, zatím je ale pro provoz zavřený. Asfaltka končí u rozestavěných tubusů a dál se všechna auta plazí po úzké, rozbité, prašné stezce vysoko do hor. Tady taky José chytá první pořádný šrám. V jednom užším místě se o nás zasekává protijedoucí kamion. Všichni stojíme v prudkém svahu, takže už nemůže couvnout a celou situaci musím vyřešit odjetím do strany a promáčknutím boku auta. Máváme nad tím ale rukou (aspoň budeme vypadat drsně, když budeme říkat „tenhle škrábanec je z průsmyku v Tádžikistánu“) a pokračujeme v cestě. Snad jen pro představu, jak je silnice v průsmyku špatná – dvacet kilometrů k asfaltu na druhé straně jedeme hodinu a čtvrt. Místní borci s normálními auty o hodně déle, místní borci s offroady výrazně rychleji (nechtěl bych jim ale dělat opraváře).
Lidé se normálně těší do hor, my se těsili na rovinu
Za horami konečně vjíždíme do roviny a kilometry začínají příjemně utíkat. Naším dnešním cílem je historické městečko Istaravšan. Místní nám doporučují hotel u jakéhosi dětského zábavního parku kousek od centra. Tu se ale do hry vkládá tradiční cestovatelský teror jménem Lonely Planet – tentokrát ve formě knihy v ruce našeho italského pasažéra. V průvodci jsou totiž jen dva hotely a ten, před kterým stojíme, ne. Pán prvně vykládá, že chce bydlet v centru, aby nemusel daleko chodit. Ptám se tedy místních, kteří mě ujišťují, že se právě v centru nacházíme. Pán ale křičí, že v průvodci píšou, že jsou v centru „křivolaké uličky a staré baráčky“. A to tady nikde okolo nevidí. Abychom uklidnili jeho ruku, bodající do italského textu v knížce, nasedáme opět do auta a vyrážíme hledat dva zmiňované hotely. První z nich je předražená špinavá díra, druhý zase extrémně drahý homestay v baráčku v křivolaké uličce. Střih. Po půl hodině se ubytováváme v prvním hotelu u dětského parku a jdeme se konečně najíst. Zdejší šašlik je podle pána na recepci doslova „výborný“ – dá se to vysvětlit snad jedině tak, že pán nikdy žádný jiný šašlik neměl. Navíc ho ani nemůžeme zapít sklenkou dobře vychlazeného piva. Prodej alkoholu je totiž v celém dětském areálu zakázán. No tohle! I tak ale při nákupu věcí na snídani v přilehlém krámku zkouším ještě jednou štěstí a ejhle. Pivo je – jen důmyslně ukryto za Coca-Colou. Tak se nám to líbí.
Opouštíme Istaravšan a taky pomalu Tádžikistán
Druhý den vyrážíme na posledních pár kilometrů k uzbecké hranici, tentokrát už bez Italů, kteří si v Istaravšanu dávají jeden den oddych. Zastavujeme jen v Chudžandu odeslat pohledy, vysvětlujeme jednomu příslušníkovi, že přece nebude dávat pokutu za rychlost hostům v jeho zemi a už stojíme před závorou na hraničním přechodu Ojbek. Na tádžické straně zabere prohlídka jen pár minut. To hlavní má teprve přijít. Nedaleký Afghánistán a protidrogovým bojem posedlí Uzbekové totiž tvoří smrtící mix. Asi hodinu sledujeme, jak ruské rodince v autě před námi rozebírají úplně vše včetně dveří. Poté přicházíme na řadu my. Nejprve nám důkladně prohlédnou fotografie ve foťáku, poté počítač (s obzvláště intenzivní fází hledání akčních a nemravných filmů) a nakonec veškerý obsah kufru. Zvláštní pozornost věnují sušenému mléku, lékárničce a také golfovým holím, se kterými si dobrých deset minut hrají. Poté se jejich pozornost přesune k přídavné nádrži na benzín:
„To se musí odmontovat!“ hlásí největší idiot ve skupině.
„Tak si to odmontujte,“ odpovídáme klidně.
„Ne! Vy to odmontujete!“ plive vztekle příslušník.
„To těžko, nevíme jak, nejsme mechanici,“ zubíme se nevinně.
Po chvíli je jasné, že tato hloupá dětská hra končí patem, a tak si celníci berou na pomoc moderní vybavení ve formě dálkově ovládané kamery. Chudák kameraman pořád trefuje hlavní nádrž a nemůže se dostat do vedlejší. Volá si mě tedy na pomoc. Vesele se směju, že jsem ještě do naší nádrže kameru nestrkal. Celá akce nakonec končí fiaskem, celníci po třech hodinách ztrácejí zájem a nechávají nás jet. Jak se o měsíc později ukazuje, jak bez potřebných dokumentů o importu auta, tak s ilegálními prášky v naší lékárničce, které při její hodinové kontrole nejspíše přehlédli.
Nedostatek benzínu nahrazují komplexní navigační cedule
Hned po prvních pár kilometrech v Uzbekistánu je jasné, že se zase o trochu přitvrzuje. Zatímco v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu je vidět, že se vlády snaží pro své občany něco dělat, tady je vše jinak. Podle rozbité infrastruktury a všudypřítomné policie je zřejmé, že je hlavní zálibou zdejšího prezidento-diktátora Karimova především stavba paláců a tvorba policejního státu. S tím snad jen trochu kontrastuje hlavní město Taškent. Poměrně hezká a moderní metropole. Moc se tu ale nezdržujeme. Na naše poměry je tu docela draho, a tak když jsme druhý den opět neúspěšní na íránské ambasádě, odjíždíme na víkend do Samarkandu (Íránci naše kódy stále nemají a víza nám nemůžou dát, ani když jim ukazujeme kopie potvrzení přímo od íránského ministerstva zahraničí. Prý vše musí ověřit, ale v Iránu je víkend, takže tradičně – nejdříve v pondělí). Do Samarkandu skáčeme po totálně rozflákané dálnici (zlatá D1) a o zábavu se nám starají uzbečtí policisté, lovící mezi krátery nebohé motoristy. Jeden mi chce dokonce dát pokutu za předjíždění na plné čáře (no nezlobte se na mě, ale na to se přece na východ od Uralu nehraje). Vše řeším šalamounsky předáním úplatku a okamžitým fingovaným telefonátem na protikorupční policii. Doklady i peníze jsou obratem v mých rukou, vyděšený policista mi ještě popřeje šťastnou cestu. Odpoledne tak parkujeme Josého vedle jedné z největších středoasijských památek – samarkandského Registánu. O tom ale zase až příště…
