Kolem zavřeného Pamíru

Fotogalerie

Pokud si při vyslovení jména Oš představíte něco děsivě mystického (staleté domy a orientální tržiště, přeplněná zbožím proudícím po Hedvábné stezce), pak můžete zůstat v klidu. Současný Oš je typické sovětské město širokých ulic a polozchátralých činžáků. Přidejte obří tržiště, táhnoucí se přes několik bloků, a jeden park, který má doby své slávy dávno za sebou a víte o Oši vše. Velká část cestovatelů odsud mizí tak rychle, jak jen může. Ne tak my. Po celodenní jízdě si ordinujeme den klidu (a tím pádem i Benovi s Urim, kteří jsou tu už týden a nejradši by už jeli do Tádžikistánu). Nakoupíme na tržišti jídlo na malý snídaňo-obědový piknik a jdeme pojíst do parku. Jelikož je ale neděle, má stejný nápad i půlka obyvatel Oše. Celý park, včetně mnoha atrakcí, které měly být pro svou zchátralost už dávno mimo provoz, doslova praská ve švech. Tu visí hromada Kyrgyzů (či Uzbeků, kteří zde tvoří asi polovinu populace) na sotva stojícím ruském kole. O kus dál se zas děti nadšeně vozí na prorezivělém malém vláčku. Nechybí ani kolotočová autíčka či dvě klece motající se kolem tří os s dvěma místňáky, snažícími se se nepozvracet. Mezitím vším pak korzuje dav s nějakým tím zákuskem a džusem, pivem či vodkou v ruce. Dáváme lehkou snídani a poté se přesunujeme do šachového koutku. U dlouhého stolu s hromadou šachovnic tu proti sobě hrají kamarádi i úplní cizinci, o peníze a nebo jen tak. Za chvíli se Žabža s Urim odcházejí zpět na hotel. My s Benem (vášnivým šachistou) se tu zasekáváme na dobré tři hodiny.

Šachová akce!

Nakonec mám hraní šachů s místními přeborníky akorát, zvedám se a hledám Bena. Ještě před chvílí seděl o pár míst vedle, teď jako by se po něm zem slehla. Vyrážím tedy zpět na hotel, když tu proti mně kráčí Ben se svým posledním kyrgyzským soupeřem a jeho kamarádem. Okamžitě se mi věší na rukáv a prosí o pomoc. Poslední partii šli zapít do blízkého bufetu a podle toho, jak vypadá, není pití vodky na území bývalého SSSR bez slovanských genů vůbec lehká záležitost. Chvíli se snažím vymluvit, nakonec mě ale obměkčí slovy o záchraně života, a tak všichni společně odcházíme na partii ruského biliáru. Během dvou partií do nás místní staříci lijou další dva panáky vodky (rozuměj cca čtvrt litru). Ben už vypadá opravdu špatně, vysvětluju proto našim novým kamarádům, že musíme ještě dnes vyrazit do Tádžikistánu (bohapustá lež) a já budu řídit. Chvíli mi nadávají a drží mě, potom do mě jeden lije ještě deci vodky, druhý padá na zem a propouštějí nás. Ach jo, to jsem se dnes chtěl pití vodky vyhnout. Odvádím polomrtvého Bena na hotel, bereme Žabžu s Urim a razíme na večeři do nedaleké čínské restaurace. Po jídle Ben definitivně upadá do komatu, zatímco my tři ještě před spánkem shlédneme nějaké seriály a vypijeme pár piv.

Vyjet sem na kole = žádná sranda

Druhý den ráno skáčeme do auta (včetně nadšeného Bena, který je po dvanácti hodinách spánku už jenom normálně opilý) a vyrážíme směrem Tádžikistán. Po hodině jízdy a přejezdu jednoho tradičně velmi vysokého průsmyku se před námi definitivně vynořuje hromada bílých štítů. Dojeli jsme pod severní hranici legendárního (a po většinu minulého století pro cizince neprodyšně uzavřeného) pohoří Pamír. Náš původní plán byl překročit zde v průsmyku Kyzyl-art kyrgyzsko-tádžickou hranici a projet autem neméně legendární klikatou vysokohorskou silnicí, nesoucí název Pamir highway. Bohužel. Měsíc před naším příjezdem byl v Khorogu (největším městě autonomní oblasti Gorno-Badakhstan, ve které Pamír leží) zabit vysoký tádžický vojenský představitel. Vláda proto jak město, tak i celou oblast pro cizince uzavřela a začala pátrat po vinících a odzbrojovat odjakživa vysoce odbojné (a dobře ozbrojené) místní obyvatele. Kdy se celá situace vrátí do normálu a Pamír bude znovu otevřen? To nikdo netuší.

Poslední zatáčka před Pamírem

Po sjezdu z horského sedla přijíždíme do největšího města na této straně hor (v širokém a dlouhém údolí pod Pamírem), které se jmenuje Sary-taš. Ve skutečnosti jde jen o pár baráků, dva magazíny, jednoduchý guesthouse a nefungující benzinovou pumpu na důležité křižovatce cest. Pokud pojedete vlevo, dojedete po sedmdesáti kilometrech na čínskou hranici do průsmyku Irkeštam. Rovně se po pár kilometrech ostrého stoupání dostanete na nyní zavřenou hranici s Tádžikistánem na okraji Pamíru. Nám nezbývá, než jet silnicí napravo. Ta kopíruje po víc než sto kilometrů severní okraj Pamíru, až se nakonec noří do Tádžikistánu přes nyní výjimečně pro cizince otevřený hraniční přechod v údolí Garm. Jakmile José vjede do vesnice, vybíhá na silnici jakýsi cestovatel a stopuje nás. Shání informace o nedaleké čínské hranici a její průjezdnosti během státního svátku, který zrovna probíhá. Jak tak stojíme na silnici a vyměňujeme postřehy, přijíždí skupina cyklistů. A poté další. Pak nějaké auto vyplivne další cestovatele. Během půl hodiny tak na běžně opuštěné křižovatce postává asi patnáct lidí z různých částí světa a v houfu kolem Josého vyměňují informace. Když se pak po chvíli konverzování podíváme na hodiny, ukazuje se, že utekly dobré dvě hodiny a hranice už je skoro zavřená. Rychle se se všemi loučíme a uháníme pod majestátnými vrcholky Pamíru směrem do Tádžikistánu.

Hlavní nápor teprve přijde

Na hranici přijíždíme docela pozdě, kyrgyzští pohraničníci jsou ale v pohodě, dávají nám razítka, pomluví Tádžiky a Uzbeky a můžeme razit. Těsně před odjezdem přijíždí z opačného směru dvě posádky velmi populární Mongol Rally – charitativního závodu, jehož účelem je dojet z Londýna do Ulánbátaru vozidlem s objemem motoru menším, než 1,2 litru. Na pořadí ani trase nezáleží. Prostě dojedete (no ve skutečnosti většina aut nedojede – šance, že váš Fiat Punto přežije mongolské cesty je totiž celkem mizivá), necháte auto v Mongolsku a odletíte domů. Jeden z týmů (tuším Angličani) jede na otevřené bugině a po deseti kilometrech po prašné cestě v zemi nikoho vypadají jako dvě oranžové mumie. Vyměníme pár postřehů a poté je necháváme užít si naplno anglickou komunikaci s rusky mluvícími celníky a odjíždíme. Na tádžické hranici se všechno docela vleče, po hodině je ale konečně papírování učiněno za dost a jsme konečně za poslední závorou. Večer pak stavíme stany v podhůří Pamíru a před spaním namačkaní v našem stanu sledujeme Benův oblíbený film – Big Lebowski. Ráno už jen rutinních asi tři sta kilometrů do hlavního města Dušanbe. Po cestě míjíme odbočku na afghánské hranice. Na kontrolním stanovišti tu všechna auta očichává protidrogový pes – nás také, nic naplat, že přijíždíme z jiného směru. Jelikož je Uri jako jediný z nás majitelem povolení pro návštěvu Pamíru (které od jeho uzavření není možné získat), snaží se opustit naši výpravu a odjet na jih po výše zmiňované silnici. Bezvýsledně. Vymýšlí všechno možné, policisté se ale jenom smějí a posílají ho s námi do Dušanbe. Pamír je pro cizince prostě bez výjimky uzavřen. Než se dostaneme do cíle, staví nás celkem asi deset policejních kontrol. Občas dokonce přiběhnou s radarovou pistolí a chtějí nám dát pokutu za vysokou rychlost. Bohužel pro ně už tuhle středoasijskou policejní hru hrajeme docela dlouho. Vždycky se tak velmi rychle dohodneme, že tady všichni jenom ztrácíme čas a frčíme dál.

Těsně po protidrogové kontrole

Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu. Tvoří ho několik kilometrů dlouhý obří bulvár Rudaki a desítky na něj nalepených úzkých a rozbitých ulic. Říct, že tady chcípl pes, je ještě docela milosrdné hodnocení. Kyrgyzský Biškek je proti němu hotový New York. S několika sty tisíci obyvateli se jedná bezkonkurenčně o největší vesnici na světě. Jelikož nejde o zrovna nejturističtější místo, ubytování není mnoho a je řádně předražené. Zkoušíme starý sovětský betonový kolos v centru – drahé. Taxikář na lavičce před hotelem nabízí apartmán k pronajmutí – cena dobrá, ale kluci mu nevěří. Starý vybydlený hotel o kus dál – drahý. Nakonec tak končíme v periferii vedle diplomatické čtvrti. Zdejší známý guesthouse Adventure Inn je sice jedno z dražších zařízení, pokud se ale se svým stanem vejdete někam na dvorek, jste zde za 6 dolarů za noc vítáni. Díky tomu, že je zavřený Pamír, praská teď dvůr a zahrada doslova ve švech. Za těch pár týdnů se tady nahromadila tuna cyklistů ze všech koutů Evropy (a Japonska), kteří marně čekají na znovuotevření své vysněné cyklotrasy. Stavíme tak stan ve dvoře na kanálu – jediné volné místo, Ben s Urim zaujímají pozici na betonu u okna pod recepcí (což znamená, že budou probuzeni cca v šest ráno prvním člověkem, který půjde na záchod a šlápne jim do stanu). Náš pobyt v Dušanbe může začít.