Fotogalerie
První den v Pákistánu trávíme naší oblíbenou zábavou, na kterou se bohužel v poslední době příliš nedostalo. Opravováním auta. Něco nám totiž docela dost klepe v zadní nápravě a cestu s rozbitým autem po 1300 kilometrů dlouhé Karakoram Highway nechceme riskovat. Zvlášť proto, že musíme čínskou hranici překročit v přesně stanovené datum – za sedm dní. Čínská vláda totiž volný průjezd cizích vozidel svým územím nepovoluje a za čtyřdenní tranzit s průvodcem je nutné zaplatit 2500 amerických dolarů. Pokud se pak ve vybrané datum na hranici neukážeme, peníze nám jednoduše a bez náhrady propadají. Zatím jsme ale od hranice pekelně daleko, před servisem v chaotickém a sluncem rozpáleném Lahore. Ložiska zadních kol jsou naprosto v pořádku (výborná zpráva), bohužel se do věčných lovišť definitivně odebral diferenciál, opravovaný už v ruském Magadanu (velmi špatná zpráva). Naštěstí se nacházíme před provozovnou, kam jezdí svoje diferenciály opravovat auta z několikasetkilometrového okolí. Drtivou většinu rutinní práce tu obstarává desetiletý chlapec. Aby přivydělal peníze pro svoji početnou rodinu, tráví v servisu 14 hodin denně, čímž rodinný rozpočet obohatí o 50 korun. Co dodat…
Na návštěvě u Maliků
Výměna diferenciálu včetně sehnání nového zabere většinu dne. Pákistánci ukazují při práci až neuvěřitelnou pečlivost a preciznost. V porovnání s bordelem sousední Indie se cítíme jako Alenka v říši divů. Po skončení práce nás majitel zve k sobě domů na večeři, což s radostí přijímáme. Muslimský postní měsíc Ramadán je totiž zrovna v plném proudu, takže večer stejně jako většina místních sotva stojíme na nohou. Během večeře se seznamujeme s celou rodinou. Přesně řečeno její mužskou částí. Manželku s dcerami vidíme maximálně škvírou ve dveřích při přebíhání z kuchyně do obýváku, jinak jsou ale od pokoje pro hosty důsledně odděleny. Pákistánskou společnost probíráme hlavně s nejstarším synem Harrisem. V zemi je prý islám pojímán vysoce moderně. Na univerzitě jsou přednášky společně pro chlapce i děvčata a jeho otec je dokonce tak liberální, že mu dá volnou ruku při výběru manželky. Uznale pokyvujeme hlavou, popíjíme Coca-Colu a večer příjemně ubíhá. Když spořádáme celou večeři, podiskutujeme ještě hodinku u čaje, poté si přidáme Harrise na Facebooku a míříme přes prázdné noční Lahore zpět na ubytovnu.
Holky odešly, tak se musíme fotit sami
Druhý den se můžeme konečně proměnit v normální turisty a objednáváme předraženou celodenní jízdu po městě u tuktukáře, který nám den předtím zadarmo pomáhal s hledáním opravny a následným překládáním do angličtiny. Jako první je na řadě lahorská pevnost a přilehlá mešita. Hned na startu se k nám přidává tuktukářův kamarád, zjevně průvodce, a začne nás bez ptaní provádět po okolí. Schválně nic neříkáme a čekáme, co se z toho vyklube za levárnu. Pevnost samotná je docela nudná, nepomůže tomu ani celkem zajímavý výklad našeho samozvaného průvodce. Přesouváme se do obří sousední mešity. Ta je mnohem působivější, navíc nám čas zpříjemňují tři místní děvčata, která se neustále motají v blízkém okolí a svůj zájem maskují otázkami na našeho průvodce. Asi po deseti minutách se konečně osmělí a dají se s námi do konverzace. Nakonec se s námi chtějí vyfotit. Tady ovšem zasahuje jejich bratr (sice zdaleka nejmladší, ale i tak zástupce mužské části rodiny), focení jim zakazuje a odvádí je pryč. Tolik tedy k modernímu pojetí islámu v Pákistánu. Nezbývá, než se rozloučit s naším průvodcem, který si obratem říká o 600 rupií. Vesele se směju a vysvětluju, že je dobré domluvit si cenu dopředu, než začnu bez ptaní s výkladem. Protože byla prohlídka opravdu zábavná, dáváme mu tři sta, což ho ještě více rozčílí a vykřikuje něco o jeho vysoké kvalifikaci. Celou situaci nakonec utne jeho kamarád a náš tuktukář. Dává mu zbylých tři sta ze své kapsy a chlapík spokojeně odskáče do poledního žáru.
60 kilometrů dlouhé koupaliště
Před vyvrcholením celého dne – ceremoniálu zavírání brány na jediném indicko-pákistánském hraničním přechodu – se ještě stavujeme na koupání u lahorského kanálu. Ten vede přes celé město a přivádí sem opravdu studenou vodu z blízkých velehor. V obřích vedrech je tak po celé své délce doslova obsypán koupajícími se Pákistánci. Přidávám se k našemu tuktukáři a v riflích skáču šipku do špinavé vody mezi tisíce dalších lidí a stádo vodních buvolů. Pákistánci dovádí jako malé děti, občas někdo přitáhne ke břehu motorku, strčí zadní kolo do vody, pořádně přidá plyn a vyrobí tím obří sprchu pro hromadu lidí v okolí. Počet žen ve vodě – nula. Pokud tedy nepočítáme malé holčičky, visící tatínkům na ramenou. Pár odvážných děvčat se prý ke kanálu přijde koupat až tak po šesté večer, kdy už tu není moc lidí. Po krátké koupeli se už definitivně přesouváme směrem k hranici. Do začátku ceremoniálu zbývají ještě dvě hodiny, jsme tak naším tuktukářem odloženi do krámku jeho známého. To je nakonec docela zajímavé vyplnění času. Jeho známý (nebo strýc, jak mu říká) je důstojný kmet s dlouhým bílým vousem a úctyhodným rozhledem a zkušenostmi. Dřív vlastnil stánek s knihami přímo na hranici. Díky nedávnému vymazání Pákistánu z turistické mapy světa mu ale knižní byznys zkrachoval a musel se přeorientovat na prodej kosmetiky a šperků místním. Chvíli z něj taháme rozumy, nakonec ho ale necháváme odpočívat. Drží totiž opravdový půst (tj. během dne ani nejí ani nepije) a to je při současném více než patnáctihodinovém dni a vysokých teplotách tuhý oříšek (že to není žádný med koneckonců dokazuje i jeho historka z předešlého dne, kdy na přímo silnici u jeho krámku umřel jeden starší muž na dehydrataci). Na zbytek času se přesouváme se do skladu obchodu, kde trávíme další půlhodinu přebíráním hromady knih z jeho starého krámku (některé jsou dokonce i v češtině).
Malá provokace nikdy neuškodí
Poté už pohraničníci konečně začínají pouštět diváky na tribuny vedle hranice. Zaujímáme VIP místa kousek od brány (být jedním z mála cizinců v Pákistánu se prostě vyplatí) a sledujeme dav stovek lidí při zpěvu nacionalistických písní a skandování hesla „Pakistan Zindabad!“ – Pákistán navždy. To ovšem nic není v porovnání s tím, co se děje na druhé straně brány. Obří tribuny za plotem v Indii doslova přetékají tisícovkami lidí, kteří divoce mávají státními vlajkami a snaží se překřičet hlouček Pákistánců na naší straně. Časem se objeví i dva roztleskávači – chlapíci, kteří uvádějí dav do varu a co chvíli přiběhnou až k bráně a mávají pákistánskými vlajkami Indům rovnou do obličejů. Nakonec dojde i na samotný ceremoniál. Brána mezi zeměmi je na chvíli opět otevřena, vojáci obou stran v maskáčích se samopaly si stoupnou jen centimetry od sebe tváří v tvář a oficíři hraničního přechodu z obou stran provádějí vysoce synchronizovaný a složitý tanec v parádních uniformách, na jehož konci stáhnou vlajky obou zemí ze stožárů a bránu definitivně uzavřou. Celý rituál nahání spíš úsměv a občas není jasné, jestli se nejedná o parodii. Jisté ale je, že nic takového jinde na světě k vidění není a tak se celou dobu dobře bavíme a fotíme o sto šest. Po ceremoniálu hranice opět osiří a my se kodrcáme v tuk-tuku zpět na guesthouse. Po cestě ještě plním národní povinnost a kupuju pivo (vzhledem k tomu, že je Ramadán a alkohol je v Pákistánu ilegální a sháním ho 2.5x levněji, než němečtí motocyklisté, vysluhujeme tím českému národu nehynoucí respekt veškerého osazenstva guesthousu). Večer pak pojídáme kebab a popíjíme pivo s posádkami ostatních automobilů a motocyklů (jelikož je Lahore přímo na jediné hranici na pozemní cestě z Evropy do Indie, schází se zde během dvou dnů dvě automobilové posádky a neuvěřitelných osm motocyklistů).
Připravit, pozor, budeme jíst
Díky blížícímu se termínu vjezdu do Číny zvedáme druhý den kotvy a spolu se španělským fotografem a cestovatelem Ježíšem (prý si z něj klidně máme dělat srandu, protože tak blbé jméno dávají klukům jedině ve Španělsku) míříme do hlavního města země – Islámábádu. Ten je postavený na zelené louce a přehledné členění do stejně vypadajících sektorů a obří široké ulice Pákistán rozhodně ničím nepřipomínají. Díky momentálně napjaté situaci město obsahuje neuvěřitelné množství armádních barikád na všech přístupových silnicích. Nakonec se ale probojujeme až do námi vybraného sektoru, nacházíme alespoň trochu přijatelně levné ubytování a jdeme se zaseknout společně s hromadou místních ke stánkům s jídlem a čekat na západ slunce. Pohled na hromadu muslimů, sedících vyhladověle u plných talířů a čekajících až slunce konečně zapadne za obzor, je koneckonců jedním z těch zábavnějších pohledů, které vás během Ramadánu můžou potkat (pokud tedy nesedíte mezi nimi a nečekáte na jídlo stejně zoufale). Po večeři ještě okoukneme hlavní městskou mešitu, která má vysoce moderní vzhled (díky čemuž ji spousta konzervativních muslimů dodnes odmítá akceptovat) a svého času byla dokonce největší na světě. Z našeho pohledu je ale tahle stavba, připomínající spíš hvězdnou základnu, víc než povedená a za návštěvu rozhodně stojí.
Moc prostoru pro chybu tady není
Tím naše krátká návštěva pákistánské nížiny končí. Druhý den ráno skáčeme už kolem šesté do auta a vyrážíme na celodenní etapu směrem do hor. Na prvních pár set kilometrů po legendární Karakoram Highway, přezdívané občas také osmý div světa. Společnost nám dělá opět Ježíš, který vzdal svoje pokusy o návštěvu Indie a Nepálu a rozhodl se vyrazit s námi do Karakoramu. Chvíli se motáme přeplněnou nížinou a hromadou vesniček po špatné cestě a poté, 80 kilometrů od Islámábádu, najíždíme v městečku Abbottabad na vlastní „dálnici“. Chvíli přemýšlíme nad návštěvou domu, kde byl nedávno zabit Usáma bin Ládin, nakonec ale vyhodnocujeme motání se s obřím evropským autem po městě a ptaní se na bin Ládina jako příliš velké bezpečnostní riziko a mizíme za horizontem. Většinu dne pak trávíme průjezdem strmého údolí řeky Indus. To, že se někdo vůbec pokusil vysekat silnici do neuvěřitelně vysokých kolmých skal nad prudce valící se řekou jen ukazuje na to, jak totálně nepřístupným regionem severní Pákistán je. V závěru dne nám pak v autě dělá společnost voják pákistánské armády se samopalem. Projíždíme totiž oblastí Indus-Kohistán, nad kterou nemá mimo silnici pákistánská vláda příliš velkou kontrolu. Ozbrojenec ve voze s turisty (mimochodem zdarma) je tak povinný a neexistují zde žádné výjimky. Pozdě večer a dlouho po setmění pak parkujeme Josého u hotelu u cesty ve městečku Chilas. Do největšího města regionu, Gilgitu, je to ještě čtyři hodiny cesty. Po silnici pod devátou nejvyšší horou světa Nanga Parbatem je tak dorazíme až ráno…
