Přes Kundžeráb do Číny

Fotogalerie

Vychutnáváme si chvilku klidu na jezeře Attabad. I tady, téměř 2500 metrů nad mořem, slunce nemilosrdně pálí. Schovávám se ve stínu pod autem, naloženým na prknech, kolmo položených přes trup lodi. Jelikož jsme si při rychlém ranním odjezdu nevzali dost vody, operativně hasím žízeň přímo z jezera. Voda je nejen překvapivě chutná, ale také zdravotně nezávadná (alespoň to tak vypadá i teď, po dvou měsících od konzumace). Žabža se na mě jen nedůvěřivě kouká a trochu nedobrovolně dál drží přísný ramadánový půst. Po hodině plavby údolím pod vrcholky Karákóramu jsme konečně na druhé straně. Nejsou tu ani žádné lodě, ani žádné zboží. Vše bylo naloženo a odesláno na druhou stranu ještě během příjemného ranního mrazu. Taky tu nacházíme betonovou rampu, vedoucí přímo do vody jezera. Přirážíme k ní bokem, zajišťujeme loď a během pár minut je José opět na břehu. Následuje rychlé potřesení ruky s kapitánem, předávka peněz a už uháníme směrem k několik desítek kilometrů vzdálené pákistánské imigraci. Projíždíme nádhernou horskou krajinou. Závan ledového vzduchu značí těsný průjezd kolem ledovce Batura, plazícího se až skoro k silnici. Celkově se to, co se už dva dny míhá za Josého okénky, jen těžko popisuje. Krajina, kterou projíždíme, se podle mnohých cestovatelů řadí k tomu absolutně nejhezčímu, co naše planeta nabízí. Nezbývá, než zatnout zuby a litovat, že zde kvůli napevno domluvené čínské imigraci nemůžeme zůstat o pár dní déle.

Zatáčka u ledovce

Po necelé hodince konečně parkujeme před budovou pákistánské imigrace v Novém Sostu. Jelikož je to na čínskou celnici 220 kilometrů horami přes jeden z nejvyšších průsmyků světa, je teď, pozdě odpoledne, už pochopitelně zavřeno. Marně vysvětlujeme svoji zoufalou situaci (když do Číny neprojedeme dnes, propadá nám asi dva tisíce dolarů zaplacených Čínské vládě za povolení k vjezdu do země). Nakonec celník mávne rukou: „Když přesvědčíte imigrační, tak vás taky pustíme.“ Běžíme tedy do budovy imigrace, kde nás vítá pán se vstupními kartami slovy: „Vítejte v Pákistánu!“ Děkujeme, ale to teď opravdu nepotřebujeme. Probojováváme se až do kanceláře velitele hraničního přechodu a odvoláváme se na našeho kamaráda ze včerejška, Ahmada Dina. Pán kývá na znamení souhlasu a posílá nás na pohovor s jakýmsi dalším pohlavárem. Následuje nekonečná sada otázek o naší cestě a důvodech ke spěchu a nakonec neformální pokec o rozdělení Československa. Uf. To je to poslední, co teď zrovna potřebujeme. Čas ale neúprosně letí a tak co nejrychleji a nejpřátelštěji s úsměvem odpovídáme. Po asi deseti minutách jsem zničehonic odvolán do kanceláře šéfa. Prý mám telefon. Beru archivní sluchátko a na druhé straně… náš kamarád Ahmad Din. Prý jestli jde vše tak, jak má. Děkuju za pomoc, on prý že není zač a že nám ještě jednou přeje hodně štěstí. Poté už jde vše ráz na ráz. Celou imigrací a odepsáním auta ze země proletíme za asi rekordních deset minut. Když pak ještě běžím koupit už dost vyprahlému Žabžovi Fantu do nedalekého obchodu, dávám se do řeči s několika místními.
„Jedete do Číny?“
„Jo, jo.“
„Zítra ráno busem, že jo?“
„Kdepak, hned teď vlastním autem.“
Následuje pohled na hodinky a nechápavé a nedůvěřivé pohledy. „Nesmysl! To máte nějaké specielní povolení?“ „Asi jo,“ krčím jen rameny a usmívám se.

Vysokohorská dálnice

Ze Sostu na hranici zbývá něco přes 80 kilometrů a hlavně dva tisíce metrů výškových. Cestou míjíme několik kontrolních stanovišť a také vjezd do národního parku. Zde pánovi vyskládáme na stůl vstupné nakombinované v pákistánských rupiích, dolarech a eurech (u těch mu ještě sami určujeme kurs). Jinak máme jen stodolarovky a těmi by se platilo těžko. Je to zjevně proti předpisům, pán ale nakonec jen mávne rukou a přeje nám příjemnou cestu. Pak už míjíme jen do protívky jedoucí čínské kamiony. Klikatíme se dál po silnici, která je celkem nepochopitelně vysekaná v úzkém kaňonu. Můžeme jenom odhadovat, jak neuvěřitelně složité muselo být tady cestu vůbec vybudovat. Poté předjíždíme pákistánský traktůrek a potom… autu dochází dech a motor chcípá. Jsme téměř ve čtyřech kilometrech a slunce pomalu zapadá. Bojíme se toho nejhoršího. Už několik dní nemůžeme sehnat pořádný olej do motoru a auto už je v tomhle ohledu hodně na suchu. Otevíráme záchrannou láhev podivného místního oleje sehnaného v Gilgitu a lijeme ji do motoru. Motor chvíli kucká a poté se šroubuje zpátky do otáček. Paráda. Jak stoupáme dále, je už docela poznat nedostatek kyslíku ve vzduchu. I na ty nejmenší kopečky musí Žabža řadit jedničku, aby je bylo auto schopné vyjet. Na jedné takové muldě, jen pár kilometrů před průsmykem, auto opět chcípá. Co teď? Motor rozhodně nepropálil litr oleje za dvacet kilometrů. Uklidňujeme se, že jsme jej asi díky neustálému stání na plynu a řídkému vzduchu přechlastali. Chvíli si povídáme se silničními dělníky, kteří přiběhli z nedaleké chatky. Nakonec zkoušíme nakopnout auto a… po chvíli zase parádně běží. Uf!

Poslední pákistánské metry

A tak konečně, v 18:45 spolu se zapadajícím sluncem, přijíždíme k už zavřenému hraničnímu přechodu mezi Pákistánem a Čínou, ve 4693 metrech ležícím průsmyku Kundžeráb. Na pákistánské straně vybíhají z budky dva vojáci. Rychlá kontrola pasů a přání šťastné cesty. Právě jsme definitivně opustili Pákistán. U brány na čínské straně, kde se prašná cesta mění v kvalitní asfaltku, už nikdo není. Zastavujeme, převlékáme se do teplejšího oblečení a fotíme se. Den blbec, který začal brzkým ranním budíčkem a pokračoval převozem auta přes jezero Attabad je téměř za námi. Následuje sjezd asi půl kilometru k čínským kasárnám. Voják u závory vypadá docela překvapeně. Za chvíli se kolem auta rojí asi dvacet vojáků, málokterému z nich je víc než dvacet let. Všichni mluví pouze čínsky a nechápou, co tady chceme. Volám našemu průvodci, který čeká na celnici ve 140 kilometrů vzdáleném Taškurganu. Po úvodním představení mi přestává fungovat mikrofon. Paráda. Nakonec nás zachraňuje jakýsi o trochu starší uniformovaný pubescent, který mluví lámanou angličtinou. Poté přichází asi nejdůkladnější celní prohlídka, kterou jsme na naší cestě absolvovali. Vyskládáváme celý obsah auta na asfalt silnice a trpělivě s vojáky procházíme každou bednu a batoh. Velkou radost jim dělá Žabžův balíček indického čaje (hlavní hvězda i několika následujících celních kontrol), který pokládají za marihuanu. K dotvoření atmosféry na sebe během prohlídky bafají v Žabžových maskách (Žabža jich má z různých zemí několik jako suvenýry a i ony se stávají hlavním hitem celních prohlídek – celník bez reflexu nasadit si nalezenou masku a bafnout na svého kolegu totiž není správný celník). Během toho všeho se v kufru auta neustále šermují tři až čtyři rozdovádění vojáci. Čínská lidová armáda v plném lesku. Po půlhodině práce si svoji daň konečně vybírá krutá zima, která tu, v téměř pěti kilometrech, po setmění nastala. Mávnou rukou nad posledními dvěma bednami a poděkují nám za spolupráci při prohlídce vozu. Poté nám na zadní sedadlo posadí jednoho ze svých kolegů se samopalem (abychom se po cestě k taškurganské celnici náhodou neztratili) a vyrážíme na cestu.

Pákistán za námi, Čína před námi

Na čínské straně frčíme po kvalitní asfaltce s minimem děr, a tak za slabou hodinku a půl konečně spatřujeme světla Taškurganu. Jemně probudíme chrápajícího hocha, třímajícího samopal. Od brány celnice nám naproti běží náš průvodce, nadšeně mávající deskami s dokumenty. Parkujeme na dvoře celního úřadu a těsně před desátou hodinou večer oficiálně vstupujeme na území ČLR. Ne tak ovšem José. Celnice je už dávno zavřená, je proto zabaven čínskou vládou a noc stráví až do zítřejšího proclení na záchytném parkovišti. To nám je ale víc než fuk. Bereme si batohy a šéf celníků nás i s průvodcem bere autem do centra města. Tam dobrou půlhodinu hledáme hotel. Nakonec bereme poslední dva pokoje v jednom z místních zařízení, kupujeme studené grilované kuře od pána zavírajícího stánek a i s naším průvodcem ho na oslavu úspěšného setkání zbaštíme. Čekal na nás na celnici deset hodin a je vidět, že je moc rád, že jsme to zvládli. Rádi jsme i my. Dnešní den rozhodně nebyl žádná legrace.