Himaláje v dešti

Fotogalerie

Na nepálské straně hranice nejprve dostáváme vízum s pětidolarovou přirážkou. Jelikož pravou cenu neznáme a na nálepce ji pán chytře překryje razítkem, třeseme mu pravicí a mizíme směrem k celnici. Tam si nás chvíli přehazují mezi polorozbořenými stoly jako horký brambor, nakonec jim vysvětlujeme, ať si svoje lístečky s číslem pro indická auta vetknou za klobouk a postaví se k situaci jako chlapi. To také dělají a posílají nás do špinavé místnosti, rozdělené napůl mříží. Náctiletí celníci tu pod nápisem na zdi „víme, že jsme obrazem nepálských celníků a nepálského lidu“ hrají zajímavou hru, kdo prohodí plastovou flašku mezi mřížemi z větší vzdálenosti. Jsou ještě zmatenější, než pánové předtím, nakonec ale z vesnice mobilem volají svého šéfa. Ten mluví anglicky, pod naším vedením oštempluje Carnet na správných místech a hurá do Nepálu. Kousek za hranicí nás ještě staví policejní hlídka. Chce vidět silniční daň, jejímuž placení jsme zřejmě omylem vyhnuli. Jelikož jsme v jednání s cizokrajnou policií už poměrně zkušení, vysvětlujeme jim, že naše expediční vozidlo placení daně nepodléhá a pokračujeme vstříc zapadajícímu slunci.

Uličky Káthmándú - vysoce offroad nekompatibilní

Do Káthmándú, kde musíme být kvůli zařízení čínských víz co nejdříve, je to ještě pořádný kus cesty. Na noc tedy zastavujeme v malém hotelu v jakémsi malém městě. Obsluha je vzorná, ceny mírné a jídlo chutné, což po ostrém startu na celnici výrazně vylepšuje obraz země v našich očích. Druhý den dorážíme zbylých pár set kilometrů do nepálské metropole. Poslední úsek cesty vede spektakulárním údolím. Po úvodní cestě rovinou u indické hranice tedy konečně Nepál jak má být. Ne už tak spektakulární je ale hustá doprava na klikaté silnici, která dává celému místnímu provozu zajímavý ráz. Při nekonečném počtu pomalu se plazících náklaďáků a busů a silnici bez jakýchkoli rovinek, předjíždí kdokoli úplně kdykoli. Situace, kdy proti vám vyletí ze zatáčky dva autobusy, zabírající celou šířku silnice, jsou tak běžné, že si jich po chvíli ani nevšímáme, natož aby se nám zvýšil tep. Všichni prostě šlápnou na náhodný pedál (auta nejvíc u krajnice v ideálním případě na brzdu), strhnou vůz co nejvíc na krajnici či souseda a ono už to nějak dopadne. Úplně nejhorší je posledních pár kilometrů serpentin v prudkém srázu vedoucím do Káthmándú. Tam dosahuje hustota provozu i předjížděcí mánie absolutního vrcholu a tím katapultuje tento krátký úsek rozbitého asfaltu na místo vůbec nejhorší silnice, kde jsem měl tu smůlu řídit. Pak už následuje jen krátký pohovor na policejním stanovišti před městem, překvapivě krásný pohled na káthmándskou kotlinu zalitou zapadajícím sluncem a během pár desítek minut stavíme nedaleko námi vybraného guesthousu. Od tohoto zařízení, nesoucího jméno Sparkling Turtle, jsme skutečně jen kousek. Najít ho ovšem v neuvěřitelné spleti úzkých a křivolakých uliček města je nad naše síly. Svůj marný boj nakonec vzdáváme, blokujeme autem jednu z maličkatých uliček a nutíme pány v davu před samoobsluhou zavolat majitelům guesthousu. Ti si nás také po několika desítkách minut a opětovném telefonátu od jednoho z vojáků hlídajícího kasárny (!!! Žabža už dnes dokáže vyprosit mobil téměř od kohokoli) vyzvedávají a José definitivně parkuje na malém dvorku ubytovny. K našemu překvapení se ukazuje, že je jedním ze spolumajitelů jakási paní Jitka, původem z Československa, poté dlouhou dobu žijící v Kanadě a nyní tady. Tato situace má několik výhod. Kromě možnosti mluvit po dlouhé době česky taky s někým jiným, než se Žabžou, především pravou domácí péči a pravou českou kuchyni. Vrcholem našeho krátkého pobytu v Káthmándú se tak stává guláš z vodního buvola, po čtrnácti měsících na cestě velmi příjemná připomínka domova.

České trio v GH Sparkling Turtle

První den v Káthmándú se nese ve znamení práce. Především ranní návštěvy čínské ambasády, kde je s námi (a koneckonců i s každým jiným) nakládáno, jako bychom měli v plánu propašovat do Říše středu minimálně kamion výtisků Orwellovy Farmy zvířat a odvézt si tělo velkého kormidelníka Maa jako suvenýr. Díky nedaleké hranici Tibetu zde totiž dostupuje paranoia soudruhů z rudé Číny naprostého vrcholu a jsme tak vyhozeni s doporučením, ať přineseme zvací dopis od čínské cestovní kanceláře. My ovšem náhodou cestovku k přejezdu Číny opravdu využíváme (jinak to se zahraničním vozem ani nejde) a tak máme již o pár hodin později žádaný dopis k dispozici. Na čínské ambasádě už je ale samozřejmě zavřeno, trávíme tak odpoledne psaním článků (já) a sháněním vytlučených silentbloků pro přední stabilizátor (Žabža). Druhý den ráno opět klušeme (no dobře, vezeme se v taxíku) na čínskou ambasádu. Po další neuvěřitelné sérii otázek (proč nemáme letenku – těžko uvěřit, ale do Číny existují překvapivě i pozemní hraniční přechody / proč je naše zvací agentura ze Sichuanu a my jedeme do Ujgurska – takovou otázku může zplodit asi jen chorá komunistická mysl) nakonec slečna rezignuje a dává nám benevolentně desetidenní turistická víza i přesto, že jsme do její země zvaní pouze na šest dní. V situaci, kdy vám v Hongkongu dají bez ptaní víza na jeden měsíc, to vzbuzuje spíš úsměv.

S Davidem sledujeme typickou nepálskou řidičskou demenci v přímém přenosu

Tvrdá práce je konečně za námi, zbytek dne tak věnujeme prohlídce Káthmándú. Po krátkém obědě se dělíme a procházíme každý jinou část města. Oba ovšem končíme nedaleko guesthousu na místním známém chrámu, zvaném Monkey temple. Tady mě opět uvede do varu jedna z typických asijských specialit. A to konkrétně cca desetinásobná cena vstupenek pro cizince oproti místním. Až budu jednou ministr kultury, zavedu speciálně pro Nepálce, Barmánce, Indy a podobnou verbež (všichni filantropové, zapomeňte prosím, že jste tuto větu četli) podobný teror i u nás. „Chceš na Pražský hrad?“ „No ale to není za 5 euro, to je za padesát.“ „Nemáš?“ „No tak si jeď zpátky do Nepálu.“ Se skřípěním zubů vyděračskou cenu platím a užívám si docela pěkný výhled na město z prostoru kolem chrámu. Zpět na guesthousu se Žabžou vyměňujeme denní postřehy, konzumujeme nějaké to pivo a také výše zmíněný guláš. Jelikož se čínská víza budou vyrábět čtyři dny (+oba víkendové) míříme druhý den do největšího nepálského turistického střediska, Pokhary. Tamtéž jede i Nor David, další z obyvatel guesthousu, dělá nám tak celý den v autě společnost. Večer razíme do jedné z mnoha západních restaurací (turistická část Pokhary svojí koncentrací guesthousů, restaurací a obchodů se suvenýry připomíná spíš Stodolní ulici, než Nepál) na společnou večeři. David má v plánu vyrazit na trek do okolí, ideálně tak do pěti či šesti kilometrů, jen tak na vlastní pěst. Podle mě to bez průvodce není (zvlášť v současném monzunovém počasí) úplně nejlepší nápad. Davidovi je ale dvacet tři a vysvětluje, že už má s horami zkušenosti z Jižní Ameriky. Polykáme tedy se Žabžou další námitky a přejeme hodně štěstí. Davide, snad teď tvoje mrtvola neleží někde po Annapurnou.

Žabža, pivo a vykukující hory

Jelikož jsme se Žabžou staří páprdové, necháváme vysoké hory profesionálům a vyrážíme druhý den na nedalekou vyhlídku Sarangkot. Po asi šesti stech vertikálních metrech a jednom hustém dešti přečkaném u piva konečně dorážíme na asi 1500 metrů vysoký kopec. Už na první pohled je jasné, že bude vyhlídka stát za to. Rychle proto sbíháme pro lahváče k paní kousek pod vrcholem a vracíme se právě včas na hlavní představení. Už jenom na pohled na údolí s řekou několik set metrů pod námi strčí hravě do kapsy drtivou většinu výhledů, které se nám v poslední době naskytly. Když se ale na pár desítek minut roztrhají mraky a vykoukne z nich kopec Fish Tail (připomínající přerostlý Matterhorn) s masivem Annapurny v pozadí, nezbývá než se snažit, aby nám pivo neteklo zpátky na zem z otevřených úst. Čas od času za námi zajde některý z místních na pokec. Jeden pán tu prý pracuje 15 let a chodí sem každý den. Naprosto ho chápu. Kdybych tu žil, nedělal bych to jinak. Nakonec se blíží tma a tak za ne úplně vítané společnosti místních extrémně ukecaných kluků (kteří se s námi asi chtěli svézt zadarmo taxíkem) míříme pěšky zpět do Pokhary.

Bhaktapur, hlavní náměstí

Tímto náš pobyt pod Annapurnami bohužel končí a my se přesouváme po rozbité silnici zpět do Káthmándú. Zbývají nám ale ještě dva dny do vyzvednutí pasů na čínské ambasádě. Projíždíme tedy bleskově město a míříme do horské vesničky Nagarkot, ležící asi třicet kilometrů za ním. Po cestě se ještě zastavujeme v městské památkové rezervaci Bhaktapur, údajně jednom z nejhezčích míst, kde se dá spatřit původní městská nepálská architektura. Zde nám opět vyráží dech neuvěřitelně přemrštěná cena pro cizince za pouhý vstup do městského centra (100 rupií pro místní, 1100 pro cizince). To, že se tímto Bhaktapur cenově dostává mezi kambodžský Angkor a Taj Mahal v Indii mi vůbec nebere hlava a se Žabžou svorně odmítáme platit a otáčíme se zpět k autu, zaparkovanému na periferii. Naštěstí se nás chytá jeden z místních podnikavých průvodců a nabízí, že nás do centra dostane bez placení a ještě nám udělá výklad. To vše za cenu 500 rupií. Po krátkém zvážení situace se rozhodujeme využít možnosti okrást vydřidušskou nepálskou vládu a vyrážíme za chlapíkem do bočních uliček. Nutno říct, že prohlídka Bhaktapuru stojí opravdu za to, odměňujeme tedy pána za jeho šmelinu tím, že ho po jejím skončení bereme autem domů, do vesnice, která je shodou okolností na naší trase. Pak už jen následuje zdlouhavý večerní výjezd serpentinami na Nagarkot a krátce po setmění parkujeme Josého na vrcholu kopce před chatou, nesoucí výstižný název „Hotel at the End of the Universe“.