People’s Republic of FUBAR

Fotogalerie

PRF je cyklonová oblast v jižní Asii, kde žije na ploše dvou obytných domů téměř třetina světové populace. Ve většině map je uváděna pod názvem Bangladéš. Co vás v tu čeká a nemine je zřejmé již ve frontě na odbavení na letišti. Tedy aspoň pokud pro cestu do této krásné země použijete letadlo a máte štěstí na autentický, čistě bangladéšský let. Tato situace má hned několik výhod. Zaprvé, k přepážce na odbavení se dostanete vždy poslední. Nehledě na to, kdy se dostavíte na letiště. Všech cca 160 milionů Bangladéšanů jsou totiž navzájem strýčkové či synovci (ženy se takovýchto letů téměř výhradně neúčastní) a svého strýčka přece nenecháte čekat ve frontě za nějakým vybledlým jelimánem odněkud z Evropy. Zadruhé, a to je hlavní, všechna letadla jsou vybavena systémy, které umožňují telefonování během letu. Nikde to sice není napsáno a neví o tom ani posádka, je to ale zcela zjevné. Jinak by měl totiž takovýto let život vskutku jepičí. Většina Bangladéšanů totiž i přes neustálé nadávky a prosby stevardů telefonuje ještě ve chvíli, kdy se už kola letadla odlepují od země. Co se týká příletu, informují své příbuzné o šťastném návratu do země ještě dávno předtím, než piloti spatří světla ranveje v hlavním městě Dháce. Vedlejší výhody pak spočívají v servírování ohromného množství tropického ovoce, které vaši spolucestující vybalí ze všech kapes i přes zoufalé protesty posádky. A taky ve velmi vzácné příležitosti spatřit Bangladéšany přímo při práci. To když ze všech tělesných otvorů vytáhnou pašované zlato nebo stříbro a začnou si ho po celém letadle rozdělovat, aby lépe prošli celní prohlídkou v cílové destinaci. Dost ale obecných řečí. Pojďme si život v této krásné zemi přiblížit za pomoci několika namátkově vybraných kategorií… (řazeno abecedně)

Alkohol

Jelikož jde o zemi muslimskou, lze alkohol sehnat jen v pár dobře ukrytých nálevnách v těch největších městech. Pokud se vám podaří takovýto podnik najít a probojovat se k němu skrze bahno a odpadky, přivítá vás pravděpodobně sekuriťák hlídající vstup. Uzná-li vás hodna návštěvy podniku, můžete přejít k vlastnímu nákupu či konzumaci přímo v prostoru baru. Koupíte-li například pivo, je vám důkladně zabaleno do papírových sáčků tak, aby při svém transportu domů nepobuřovalo poctivé muslimy na ulici, směřující do mešity na večerní motlitbu. Vlastní chůze se sáčkem v ruce skrze haldy odpadků je pak komentována staříky na zápraží domů slovy: „Oh, beer!“ Pokud se rozhodnete dopřát si s přáteli pěnivého moku ve tmě prostoru nálevny (elektřina téměř výhradně nefunguje), bude vám k ceně napočítána přirážka padesát procent za využití prostor restaurace. Vzhledem ke špinavým stolům a absenci generátoru poměrně překvapivá. Teda byla by, pokud bychom nebyli v Bangladéši. V zemi, kde je logika jen jedním z mnoha sprostých slov.

This Place Was Clean Until You Came - Bangladesh

Cox’s Bazar

Bangladéšská Shangri-la a Eldorádo v jednom. Jet na dovolenou do Cox’s Bazaru je snem všech Bangladéšanů, od ministerské předsedkyně až po řidiče rikš. Obyvatelé země se vás budou donekonečna ptát, zda jste již v Cox’s Bazaru byli. Pokud ano, stoupnete u nich velmi na ceně. Alespoň do doby, než se vás zeptají kolikrát. Pokud jen jednou, obratem vás ubezpečí, že je pro opravdové nasátí ducha této pohádkové destinace potřeba návštěv více. Ve skutečnosti se jedná o jediné přímořské letovisko v celé zemi. Jeho výjimečnost ještě umocňuje fakt, že se nachází přímo na nejdelší pláži světa (160 km!). Mezi neuvěřitelným množstvím hotelů všech kategorií a překvapivě malým množstvím odpadků (samotná pláž by se dokonce dala označit za čistou) se zde pase na Bangladéš malé množství krav a koz. Vlastní pláž je pak od resortů umístěna minimálně 300 metrů daleko. Bangladéšanům to ovšem nevadí. Touhou vyběhnout rovnou od snídaně ke koupeli v moři rozhodně netrpí. Ženy (pokud už se na pláži nějaké objeví) jsou zahalené od hlavy k patě a zásadně se nekoupou. Pánové pak mají příliš mnoho práce s vzájemným se držením za ruce a pozorováním těch několika málo exhibicionistů, kteří skotačí ve vlnách jen tak v tričku a riflích. Nejde než citovat z průvodce lonelyplanet. Pokud jste zvyklí na řecké či australské pláže, Cox’s Bazar vás jako dovolenková destinace ohromí jen těžko.

Však ono se to nakonec rozjede. A nebo taky možná ne...

Doprava

Systém řízení motorových vozidel je asi nejzjevnější a navíc velmi dobrý příklad, na kterém si životní styl Bangladéšanů přiblížit. Začněme silničními pravidly. Pokud by v Bangladéši existovalo něco jako řidičský průkaz, vypadal by test k jeho získání opravdu jednoduše. Pravidlo pro řízení motorových vozidel je pouze jedno. Když se někam dostanete jako první, tak máte taky právo tam být. Případné čelní srážce (která díky jednoduchému systému hrozí téměř neustále) pak zabraňuje vždy menší vozidlo tím, že zoufale brzdí a v případě nutnosti sjede ze silnice. Koncept přednosti v jízdě je v Bangladéši zcela neznámý, a pokud byste se jako řidič o něco podobného pokusili, dostanete se do cílové destinace pravděpodobně o několik let později. Celý tento silniční model je pravděpodobně způsoben zkratem v mozku sta procent Bangladéšanů, který velí vecpat se do každé volné mezery, kterou uvidí. A to i v případě, že tímto směrem původně vůbec nechtěli jet a svým manévrem ochromí dopravu v celé zemi na několik hodin (což se stává mnohem častěji, než by se mohlo zdát). Vrcholem evoluce bangladéšského dopravního systému je pak hlavní silniční tepna v zemi – dálnice z Dháky do Chittagongu. Na poměrně úzkém pruhu asfaltu se v obřích zástupech prohání všechny druhy vozidel, které pánbůh stvořil. Od dětí na trojkolkách, přes zástupy tuk-tuků a osobních vozidel, až po obří náklaďáky, převážející lodní kontejnery. Nekorunovanými králi sinice jsou pak řidiči autobusů, kteří v rychlostech vysoko převyšující konstrukční možnosti svých korábů plavou mezi zbylými zoufalými účastníky směrem k cíli. O loterii, kterou je nasednutí do takového spoje, leccos vypovídají již lehké úpravy interiéru. Konkrétně pevná ocelová mříž mezi řidičem a zbytkem cestujících, která slouží k zachytávání těl, letících vpřed při případné čelní srážce. Samotná jízda se pak skládá z nekonečné série předjížděcích manévrů, kdy se řidič autobusu snaží vecpat mezi pomalu se ploužící náklaďáky, zatímco ho o centimetry míjí autobus, jedoucí obrovskou rychlostí v protisměru. Celý manévr, o kterém by si v Evropě vykládali cestující ještě po generace, přichází tak často, že si jej rutinéři mezi bangladéšskými pasažéry vůbec nevšímají. Místo toho se věnují své oblíbené zábavě – zvracení. Ať už je to poprvé či podesáté, vypadají vždy velmi překvapeně, vyklopí celou (těsně před jízdou zkonzumovanou) snídani do uličky vedle vás a pusu si pak způsobně utřou do záclonek na okénku. O dopravě v Bangladéši by se dalo psát celé hodiny, abych vás ale neunudil k smrti, soustředím se už pouze na poslední, zcela stěžejní, věc. Tou je samozřejmě troubení. Správný bangladéšský řidič troubí téměř neustále. Během našeho pobytu jsem vypozoroval tři hlavní důvody k této činnosti. Buď jedete zcela normálně na zaplněné silnici. Pak troubíte proto, aby se řidiči před vámi teleportovali do jiné dimenze, a vy jste měli celou silnici jen pro sebe. Nebo stojíte na beznadějně ucpané ulici v některém z mnoha bangladéšských měst. Pak troubíte proto, aby se řidiči před vámi teleportovali pryč, a vy jste mohli nerušeně pokračovat v jízdě. Nejzákeřnější případ pak nastává, pokud jedete po zcela prázdné silnici. Tedy téměř výhradně uprostřed noci. Hloupý Evropan netroubí, bangladéšský kulišák právě naopak. To pro případ, že by se na zcela prázdnou vozovku chtěl teleportovat z alternativního vesmíru některý z účastníků denního provozu. Co říci závěrem? Snad jen, že přední stránky místního tisku lemují každý den obrázky toho, co zbude z autobusu po čelní srážce s kamionem plným kamenů. Při pohledu na tyto obrázky vypadá bangladéšská dopravní statistika překvapivě dobře. Pouhých 52 úmrtí a přes tisíc zraněných na silnici denně…

Hartal

Slovo mnoha jihoasijských jazyků, zjednodušeně znamenající stávku. Původně byla uvedena v život otcem moderního indického národa Mahátmou Gándím. Bangladéšané však hartal povýšili na zcela novou úroveň. Jelikož je v zemi dostatek obyvatel, v kteroukoli chvíli se najde téměř nekonečné množství lidí praktikujících hartal. Toto hnutí, vyjadřující nesouhlas v podstatě se vším, od zvýšení daní až po úmrtí rybičky ve výloze zverimexu, na sebe bere podobu davu rozvášněných lidí, kteří zapalují autobusy, rabují obchody a vytahují okolojedoucí lidi z tuk-tuků a mění je na krvavou kaši. Po skončení hartalu se všichni spokojeně rozejdou do svých domovů a pokračují v nicnedělání. V praxi pak hartal znamená, že pokud chcete někam jet, může být potřebná silnice sjízdná až za několik dní. Málokterá věc vyjadřuje povahu Bangladéšanů lépe, než jejich pojetí hartalu.

Šéfinspektor přes hygienu

Jídlo

Pokud máte rádi indická jídla, jste na správném místě. A pokud nedokážete spořádat chilli papričku jako první věc po probuzení – pak jste na špatném místě. Jakmile zajdete na jídlo do podniku, kde dělají pouze jeden pokrm jak na běžícím pásu, je vše v pořádku. Jakmile ovšem zabrousíte do restaurace s menu (typicky každá hotelová) věci se stanou mnohem zábavnějšími. Číšník vám nejprve uraženě vysvětlí, proč zhruba 99% jídel v lístku není k dispozici. Jednou protože kuchař, který umí dělat toto jídlo, ještě nedorazil (a nedorazí ani několik dalších dní). Podruhé zas proto, že se kuchař příliš potí (kdo by to taky v Bangladéši čekal). Když už se shodnete na objednávce, číšník si téměř výhradně nic nezapisuje. V kombinaci s nepříliš dobrou pamětí obyvatel PRF to znamená, že ze své objednávky při troše štěstí uvidíte asi polovinu. Když vám místo omelety donese vajíčka natvrdo, zatváří se číšník otráveně a řekne: „Mistake.“ Pokud se zatváříte otráveně i vy, bude vás při příští návštěvě schválně několik minut ignorovat. Jediný způsob, jak donutit personál restaurace k alespoň pětiprocentní výkonnosti, je dávat neustále vysoké spropitné. Tomu se ovšem v Bangladéši neříká spropitné, ale dárek. A vyžaduje ho v podstatě každý. Pokud vám zavazí člověk na ulici, chce dárek za to, že vám zavazí. Pokud přijdete do obchodu a budete si chtít něco koupit, bude prodavač pravděpodobně chtít dárek za to, že dělal svoji práci a něco vám prodal. V tomto směru by Bangladéšany pravděpodobně neuspokojil ani Ježíšek, Děda Mráz a Santa Claus zároveň. A poslední věc. O výrobě jídel v Bangladéši radši moc nežertujte. Jinak vás realita dožene jako bumerang. Jednou jsme se vesele smáli, že všechno dlouho trvá a že asi došla zelenina na Žabžovu polévku. A že asi nakonec kuchař vyběhne k zaprášeným květináčům na ulici před restaurací a nastříhá do polévky několik seschlých kytek. Když se tak opravdu stalo, málem jsem umřel smíchy. Na rozdíl od Žabži…

Turisté

S turisty je to jednoduché. V zemi žádní nejsou. Tedy téměř. Kdo by sem taky jezdil. Za celé dva měsíce jsme potkali jen pět lidí, kteří do Bangladéše na první pohled nepatřili. Prvním byl Japonec na recepci hotelu v Dháce hned první ráno. Byl vyděšený, kde se to sakra ocitnul, co tu bude proboha dělat a vypadal, že se k nám chce přidat a jet kamkoli pryč. Dalšími dvěma cizinci byli černoši v basketbalových kšiltovkách na ulici v Dháce, které si doteď vysvětluju zkratem ve svém optickém systému. A posledními byli, jak jinak, dva Češi. Zuzka s Michalem. Ubytovali se ve stejném hotelu v Chittagongu, kde jsme prožili téměř dva měsíce. Setkání jsme oslavili pořádnou pitkou v nedaleké nálevně a pak jsme je už nikdy neviděli. Vzhledem k tomu, že průměrná dovolená v ČR trvá stejně dlouho jako získání dvacetiny razítek na celní dokumenty v Bangladéši, je to pochopitelné. Stejně tak pochopitelná je jejich volba cestovní destinace. Na předchozím výletu byli ve Středoafrické Republice. Na Bangladéš tedy byli dobře připraveni. Snad :)

Vizitky

Bangladéšská posedlost vizitkami je jen těžko vysvětlitelná. Pokud se chcete probojovat k nějakému vysoce postavenému úředníku, jste bez vizitky namydlení. A to, i pokud s ním denně telefonujete a jste objednáni na přesnou hodinu. Bez vizitky vás k němu jeho sekretář prostě nepustí. Jelikož nemáme kartičky s nápisem „Aleš Bžatek – nepracuji nikde a kdysi jsem bydlel v České Republice“, museli jsme většinou své údaje sepsat na útržek papíru a předat k examinaci. Bez vizitky se nám povedlo dostat jen jednou k joint commisionerovi chittagongské celní správy. Dá se to ale vysvětlit naší otrlostí při pohybu výše zmíněnou budovou a také tím, že jsme v podstatě vykopli dveře a vběhli dovnitř.

Ženy

Všechny své kamarády, kteří po mě několikrát chtěli, abych napsal něco na toto téma, zklamu i pro tentokrát. Ženy v Bangladéši téměř neuvidíte. Drtivá většina pracovních postů je obsazena muži. Na tržišti s ovocem prodává svou úrodu hromada chlapů jiné hromadě chlapů, která korzuje okolo a drží se přitom často za ruce. Když už se s nějakým Bangladéšanem skamarádíte, zajímá ho hlavně, jestli můžeme mít v Evropě sex před svatbou. Odpověď ano pak nastartuje jeho fantazii na nejvyšší možnou míru a přinese lavinu souvisejících otázek. Například, jestli si vedeme deníček, s kolika sty ženami jsme spali či jestli je taky můžeme na ulici beztrestně znásilňovat (teď si opravdu nevymýšlím, tahle otázka mi byla opravdu položena a děsí mě doteď). Nevím přesně, jak si Mohamed představoval společnost založenou na jeho učení, jsem si ale téměř jistý, že takhle to dopadnout nemělo.

Jako vše v Bangladéši, končí i tento tobogán tvrdým dopadem

Tak a to je o Bangladéši raději vše. Snad jen ještě poslední příběh o smrtící pohostinnosti Bangladéšanů… Když jsme přijeli v pět hodin odpoledne na hranici s Indií, vzal si nás do parády nejprve šéf celní sekce hraničního přechodu. Poté, co jsme zmenšili škodlivý dopad jeho úřadu tím, že jsme ho donutili dát nám jedno falešné vstupní razítko do Carnetu, jal se nás hostit sušenkami a čajem. Na naše otázky, jestli se hranice v šest hodin náhodou nezavírá, odpovídal neustále: „Nou problem!“ Když jsme ve čtvrt na sedm konečně zkonzumovali veškeré nabízené pochutiny, našli jsme již hraniční přechod neprodyšně uzavřen. Museli jsme si dopřát ještě jednu noc v zemi, na kterou rozhodně nikdy nezapomeneme. V Bangladéši není prostě nic problém. Naštěstí Bangladéšané usilovně pracují na tom, aby se ze všech těch bezproblémových věcí staly během tisíciny vteřiny neřešitelné noční můry.