Bangladéšská spirála smrti

Naložení auta na loď a jeho poslání okolo turisticky „přívětivé“ země typu Myanmar po moři má vždy dvě fáze. První (složitější, nákladnější a otravnější) je vyhledání vhodného dopravce a zařízení všech formalit v místě odeslání. Část druhá, tedy přijetí auta v cílové zemi, je už brnkačka. Pokud se ovšem neocitnete ve špatnou chvíli na špatném místě. Zkráceně – v Bangladéši. Pak se celá situace zvrhne v nekonečnou absurdní komedii. Její popis si masochisté mezi vámi můžou užít níže. Protože jsme přistáli v úterý, budou týdny ve vyprávění probíhat od úterý do pondělí. Jelikož je pracovní týden v Bangladéši od neděle do čtvrtka, vnese to do celého článku potřebnou dávku chaosu, která případné čtenáře krásně přiblíží tomu, jak v Bangladéši většina věcí funguje.

Jestli máte rádi sebepoškozování a risknete to, zde je malý slovníček pojmů. Ať se v tom chaosu aspoň trochu orientujete:

Carnet – Carnet de Passages en Douane. Mezinárodní celní dokument, díky němuž lze auto dočasně bez placení daní importovat do mnoha zemí světa včetně Bangladéše. Tedy alespoň teoreticky.
C&F – Custom clearing and forwarding. C&F agent je klíčová osoba, která vám pomůže prodrat se přístavní džunglí a vaše vozidlo proclít. Pokud máte kopii mapy místního celního úřadu z knihovny CIA a mluvíte plynně bengálsky, můžete si vše zařídit sami.
NBR – National Board of Revenue. Nejvyšší bangladéšská celní a daňová autorita. Celníci v celé zemi skáčou tak, jak NBR píská.
AAB – Automobile Association of Bangladesh. Vydává Carnety pro Bangladéšany a je garantem bezcelního dovozu vozidel do země.

Týden první, 8.5. -14. 5. 2012

Čas jsou peníze, a proto neztrácíme ani minutu. V úterý, deset minut po půlnoci, přistáváme na mezinárodním letišti v Dháce. Po krátkém občerstvujícím spánku si dopřejeme celodenní jízdu smrti po dálnici Dháka-Chittagong. Ve druhém největším městě země máme jasný plán. Vyzvednout v tamním přístavu Josého. Celá akce by neměla zabrat víc než pár dnů, odhadované náklady 200-300 dolarů. Brnkačka. Ve středu brzy po ránu se na našem pokoji objevují zástupci společnosti, která náš kontejner přijímala, Pat a Mat – objevují se zásadně spolu. Plní jednoduché úkoly, vhodné pro jednoho člověka. Jejich role je čistě epizodní, jména proto nejsou pro další příběh podstatná. Pat (nebo možná Mat – čert ví) se chce přestěhovat do Itálie a otevřít byznys. Pat s Matem nám předávají Carnet a ptají se, zda už jsme si sehnali nějakého C&F agenta. Polykáme otázku, k čemu tady sakra teda jsou, a slušně se ptáme, zda nám můžou nějakého doporučit. Setkáváme se znovu o hodinu později, tentokrát i s C&F agentem. Předáváme mu kopie dokumentů a zůstáváme sami s Patem a Matem. Oba kulišáci se tváří ustaraně, prý je naše auto hrozně staré a proclít ho nebude jednoduché. Odhadují cenu svých služeb na 2500 dolarů. Bohužel, když Bangladéšan lže, je to na úrovni tříletého dítěte. Je nám proto hned jasné, že vaří z vody a snaží se nás oblafnout. Úloha Pata a Mata v celé akci tím pádem předčasně končí. Odpoledne na internetu nacházíme seznam místních C&F agentur a zahajujeme samostatné pátrání. Najít v Bangladéši cokoli, i když máte přesnou adresu, není žádná sranda. Ulice nejsou téměř nikdy popsány, domy jakbysmet. Většinou je proto potřeba zavolat osobě na dotyčné adrese a ta vám přesně řekne, za kterou haldou odpadků či kanálem je jeho kancelář ukryta. Těžko říct, jak to celé probíhalo před příchodem mobilních telefonů, jisté ale je, že bych v Bangladéši pošťáka dělat nechtěl. Klubko telefonujících lidí kolem našeho tuk-tuku po čtvrthodině identifikuje správný dům. Shodou okolností je přímo přes ulici (při její několikakilometrové délce docela haluz). V kanceláři už bohužel není šéf, vypijeme tedy čaj a domlouváme se na návštěvu druhý den ráno.

Custom house, Chittagong

Ve čtvrtek v půl jedenácté (to už bývá v Bangladéši většina lidí v práci) klepeme znovu na dveře. Šéf s námi vůbec nemluví, vzkáže jen přes poskoka, že do aut nedělají. Pošle s námi ale tři své zevlouny za kolegou, který nám snad pomůže. V další kanceláři se situace opakuje. Po pětiminutové smršti v bengálštině je nám přidělen nový zevloun, který nás zaveze o dům dál. Konkrétně do chittagongské pobočky společnosti Homebound. Jejich kanceláře jsou jen minimálně vybydlené a je v nich klimatizace, tzn. jde o (na bangladéšské poměry) luxusní společnost. Na zdi za vedoucím pobočky panem Sarwarem je několik plaket pro manažera roku, takže jsme snad ve správných rukou. Sarwar nám konečně vysvětluje, jak se celá situace má. Bezcelní import aut na Carnet býval dřív snadnou záležitostí. Pak ale několik anglických gentlemanů (samozřejmě bangladéšské národnosti) dovezlo nemalé množství ojetých automobilů, které následně v zemi prodali. To samozřejmě způsobilo nemalé daňové úniky. Proto bangladéšská vláda, pomocí své prodloužené ruky ve formě NBR, vydává nařízení, uvalující na dovoz aut na Carnet bankovní zálohu. Proces je velmi jednoduchý. Částku složíte na účet v místní bance a poté, co vozidlo opustí zemi, je vám celá převedena zpět. Nebyla by to ale Bangladéš, kdyby bylo vše takhle snadné. V našem případě činí bankovní záloha 160 tisíc amerických dolarů. U auta s reálnou hodnotou dvacetkrát menší poměrně překvapivé. Chvíli se dobře bavíme představou, jak vybíráme z místních bankomatů třináct milionů bangladéšských Taka, a poté se domlouváme na společnou návštěvu u vedení místní celní správy. To ovšem až za tři dny, teď nastává první víkend.

Víkend je v Bangladéši zajímavou časovou jednotkou. I když je pouze v pátek a sobotu, vzhledem k pomalosti místních obyvatel při řešení jakýchkoli problémů se zdá, jakoby zabíral většinu týdne. Celý pracovní pobyt v zemi se tak pro cizince smrskává do nekonečné série víkendů. Teď je nám ale ještě hej. Dny volna utečou jak voda a v neděli dopoledne sedíme v kanceláři Head Comissionera chittagongského celního domu (krycí jméno: Komišner) – šéf všech celníků v největším bangladéšském přístavu. Donekonečna podepisuje hory papírů a tváří se nadmíru povýšeně. Kdyby mě ale při příchodu do práce vítal špalír vojáků synchronizovaným dupnutím, tvářil bych se taky tak. Taky umí ten nejzlejší pohled na světě. I to se dá pochopit, vzhledem k zvěrstvům, která jsou schopni dělat návštěvníci jeho kanceláře (půl minuty zvonící mobil a poté telefonní hovor, kterým ruší všechny okolo). Já bych je místo zlého pohledu rovnou vyhazoval oknem. Komišner ani nezvedne hlavu od papírů a v bengálštině nás vyhodí s tím, že to je nařízení NBR a nemůže nám pomoct. Loučíme se se Sarwarem a skáčeme do autobusu směr Dháka k další porci sebevražedné silniční zábavy. Tentokrát i s bonusem ve formě obzvláště nebezpečného nočního finiše.

V pondělí v Dháce zakončujeme náš první týden v Bangladéši ranní návštěvou AAB. Tam nám sdělí, že jde o problém mezi NBR a vládou a jich se to netýká. Vypadá to, že nás budou ignorovat tak dlouho, až vypadneme, nakonec nás ale příjemně překvapuje asistent hlavního šéfa, který dává Žabžovi k uchu telefon. Na druhé straně je jakýsi pán, který se nám omlouvá za vzniklé problémy a zve nás na návštěvu k němu do kanceláře. Až po telefonátu se ukazuje, že nešlo o žádnou malou rybu, ale rovnou o předsedu NBR. Běžíme se na hotel převléknout do slušivých oblečků a o hodinu a půl později už stepujeme na recepci budovy NBR. Tady o nás nikdo nic neví, předseda prý odjel na schůzku s ministrem financí a vrátí se až ve středu. Nenecháváme se ale odradit a otravujeme tak dlouho, až jsme puštěni na patro se šéfy úřadu. Po dalším půlhodinovém čekání jsme puštěni do kanceláře velmi důležité postavy celého příběhu, pana Nasira Uddina (krycí jméno: Taťka), šéfa sekce cel a DPH NBR. Ten se nám znovu velice omlouvá a vysvětluje celou situaci. Prý si máme podat žádost a uvidíme. Nenecháváme se ale jen tak vypoklonkovat. Trváme na tom, že nám chtěl pomoct sám předseda a že žádnou žádost nepotřebujeme. Dále vysvětlujeme, že auto nechceme prodat, ale naopak z jeho krásné země co nejrychleji vypadnout. Taťka nakonec rezignuje a říká, že si máme sehnat zaručující dopis od naší ambasády. Pak s tím prý půjde něco udělat.

I když pochybujeme, že by se za nás naše vláda zaručila, rozhodujeme se vyčerpat všechny možnosti. Pozdě odpoledne proto klepeme na dveře našeho honorárního konzulátu. Konzul tu sice není, jelikož jde ale muže hájícího české barvy do roztrhání těla, přijíždí za půl hodiny do úřadu ze své rezidence. A tak do hry vstupuje další velmi zajímavá postava, Mahbubur Rahman (krycí jméno: Mahbubur) – honorární konzul ČR v Dháce. Jeho kancelář slouží zároveň jako sídlo jakéhosi holdingu, který vlastní. Všude na zdech jsou jeho fotografie s předními českými státními činiteli (nejvíce s jeho dobrým kamarádem Schwarzenbergem). 200 metrů mezi svou rezidencí a konzulátem překonává za pomoci svého Jaguáru s českou vlajkou a SPZ hlásající: „Applied for registration in CZ“. Prý má najeto jen pět tisíc km za několik let, ale dobře to vypadá, když jede vyzvednout státní návštěvu na letiště. V ČR nestudoval ani neumí česky, dodával ale naše bojová letadla bangladéšskému letectvu. Po vysvětlení problému vytáčí Mahbubur telefon českého konzula v indickém Dílí. Je to prý nadřízený úřad a on sám nemůže nic dělat. Český konzul v Indii je velmi vstřícný. Sepsat dopis by prý neměl být problém, máme poslat potřebnou dokumentaci emailem a oni nám zítra hned na startu pracovní doby potřebný dokument vyrobí. Po příchodu na hotel fotíme veškerou dokumentaci, posíláme vše do Dílí a padáme do postelí. Náš první týden v Bangladéši končí.

Jsme certifikovaní cestovatelé

Týden druhý, 15.5. -21. 5. 2012

V úterý ráno píšou z Indie, že se máme hlásit v konzulově kanceláři v Dháce. Prý nám vše potřebné vystaví a osobně nám bude nápomocen při jednání s místními úřady. Míříme tedy tuk-tukem přes půl města na náš zastupitelský úřad. Mahbubur se kroutí jako had. Nic nám podepsat nemůže, na to je prý malý pán. Nakonec mu asi z Dílí domlouvají a odpoledne nám konečně vydává kýžený dopis. V tom stojí, že jsme opravdu občané ČR a také praví a nefalšovaní cestovatelé! Obcházet úřady s námi ale Mahbubur nemůže. Prý by to nebylo vhodné, i když samozřejmě podle svých slov zná v Bangladéši úplně každého. Druhý den proto míříme opět sami za Taťkou na NBR. Když mu dáváme dopis, vypadá docela překvapeně. Prý na něj udělala dojem naše rychlost. Teď už by vydání auta mělo být mnohem snazší. I když je to pořád, jak Taťka říká, velmi složité. To je ostatně v Bangladéši podle místních takřka vše. Od vstání z postele až po zavazování tkaniček. Druhý den žádný zásadní posun nenastává a přichází víkend číslo dvě.

Během volna posíláme pohledy a obcházíme Dháku. Vrcholem prohlídky je výlet po řece, která nyní v období dešťů připomíná spíš obří stoku. Podle slov našeho průvodco-člunaře je teď voda špinavá, ale nemáme se bát. Jakmile začne období dešťů, bude zase „fresh“. Proč se taky namáhat s nějakým úklidem odpadu, když za vás příroda jednou za rok všechno spláchne. V neděli jdeme zase na návštěvu do Taťkovy kanceláře. V našem případu je prý progres, zítra si máme přijít pro dopis, který nám umožní auto proclít bez bankovní zálohy. Hurá! Druhý den na nás v Taťkově kanceláři číhá většina vedení NBR. V příjemné atmosféře povykládáme členům o své cestě a dalších plánech. Nakonec nám zkroušeně sdělí, že je náš případ velmi složitý. Prý bychom jim udělali obrovskou službu, kdybychom počkali do čtvrtka. Na něj je naplánován mítink členů NBR s ministrem financí. Na něm bude zákon, který nám přináší tolik problémů, změněn v náš prospěch. Pak už to prý budou jen dva až tři dny a auto bude naše. Máme si zatím zajet na výlet k moři do Cox’s Bazaru (vysněná dovolenková destinace každého Bangladéšana). Zdá se, že členové NBR slouží jako cestovní kancelář na částečný úvazek. Jelikož nám stejně nic jiného nezbývá, přistupujeme na prosby výboru a zakončujeme druhý týden cestou zpět do Chittagongu. Potřetí a díkybohu naposledy po dálnici smrti.

Týden třetí, 22.5. -28. 5. 2012

V úterý navštívíme pár známých (všichni jsou samozřejmě z celního průmyslu), středa je poté věnována a přesunu do 150 km vzdáleného Cox’s Bazaru. Z celé „dovolené“ si toho kromě úvodní návštěvy pláže (mimochodem nejdelší přírodní pláž na světě) moc nepamatuju. Sklátila mě jakási tropická choroba, díky které mě bolela hlava tak, že jsem byl dva dny v komatu. Realitu jsem začal vnímat až v sobotním busu zpět do Chittagongu. V neděli volám natěšeně Taťkovi, jak dopadla schůzka s ministrem. Prý na výbornou, nový zákon je navržen a máme se zítra hlásit u Komišnera na celní správě. O den později už sedíme v jeho kanceláři. Tentokrát je na nás mnohem milejší než minule a mluví dokonce anglicky. Návrh zákona prý viděl v neděli v Dháce, dnes by mu měl oficiálně přijít a během dvou až tří dnů (typická bangladéšská jednotka, která znamená v podstatě jakýkoli časový úsek) můžeme auto proclít.

Týden čtvrtý, 29.5. -4. 6. 2012

Nenudíme se ani ze začátku dalšího týdne. V Homeboundu chtějí nekřesťansky vysokou cenu za pomoc s papírováním. Na otázku, proč to u nich stojí 500 dolarů, když v Malajsii (mnohem vyspělejší zemi) je vše za polovic, dostávám jednoduchou odpověď. Malajsie je bohatá země, nepotřebují tedy tolik peněz. Zajímavé. Vracíme se tedy ke kořenům a po čase opět provozujeme svoji oblíbenou zábavu – hledání C&F agentů. Po pár úvodních neúspěších se ocitáme v kanceláři pána, který je od té doby veden v našem telefonním seznamu jako C&F Prcek. Už od pohledu vypadá jako pěkný křivák (zpětně nutno uznat, že jsme mu velmi křivdili!), což jen podtrhují řeči, že jsme v jeho zemi hosté a on nám chce za každou cenu pomoct. Prcek C&F služby sice neposkytuje, může nám ale dohodit svého známého. S notnou dávkou skepse tedy o pár hodin později klepeme na jeho kancelář, kde sedí i výše zmíněný agent Mr. Sana. Ten vypadá poměrně schopně, v problematice se zjevně dobře orientuje a jím navržené ceny odpovídají našim představám. Dáváme mu kopie všech dokumentů společně s originálem Carnetu a spokojeně odcházíme na hotel.

Sana a Žabža v C&F Kantýně

O dva dny později nám Sana volá, že vše oběhal, ale nový zákon stále není k dispozici. Od této chvíle dál se situace stává značně vleklou a nepřehlednou (no dobrá, až tak velká změna to není). Volám opět Taťkovi o instrukce. Ten zní překvapeně, prý máme v neděli zajít za Komišnerem, který bude osobně instruován, jak postupovat. Další víkend utíká jako voda a my opět sedíme v Komišnerově kanceláři. Ten se rozšafně ptá, zdali pro něj máme výjimku od NBR. Chvilku jsme zmatení, pak jej ale donutím k telefonické konfrontaci přímo s Taťkou. Oba pánové si chvíli nadávají a poté nám Komišner vysvětlí, že se NBR snaží hodit celou situaci jemu na bedra. On ovšem jakoukoli vlastní zodpovědnost odmítá. Přidává pár frází o tom, jak s námi velice cítí a mizí rychle v zákulisí. Obratem volám Taťkovi a ten začne vykládat něco o tom, že naše bolest je i jeho bolest, protože jsme jeho bratři. Wtf! Slušně mu vysvětluju, že se není co divit, že je Bangladéš rozvojová země, když tu mají takový bordel. Taťka zní obzvlášť zkroušeně, prý ať mu dáme čas do úterý, že se s tím pokusí něco udělat. Prý nás taky obdivuje za naši trpělivost, on by prý už dávno vypěnil. A tak končí čtvrtý týden. Posun téměř žádný, rozčarování vysoké.

Týden pátý, 5.6. -11. 6. 2012

V úterý mi konečně Taťka vysvětluje celou situaci. Nový zákon zatím čeká na podpis ministra financí. Prý se snažil tlačit na Komišnera, aby nám vyšel vstříc. Ten však odmítá cokoli udělat, dokud nebude mít vše černé na bílém. Situace ale prý spěje ke zdárnému konci, máme být ještě chvíli trpěliví. Jak dlouho? Pět dní. „To je samozřejmě minimum,“ dodává Taťka. Děkujeme pěkně. Kdybychom to věděli rovnou, tak už je kontejner dávno v indické Kalkatě. Ušetřili bychom si tak spoustu času a peněz, které nám zatím utíkají na pokutách. Nestíháme si ani vyřídit permit pro cestu do příhraničního Rangamati, takže na víkend zůstáváme trčet v Chittagongu. V pondělí volám opět Taťkovi, došlo-li k nějakému posunu. K mému překvapení mi sděluje, že ministr během dneška podepíše a zítra bude výnos konečně k dispozici v přístavní celnici. Zavolá nám prý hned, jak bude vše hotovo.

Týden šestý, 12.6. -18. 6. 2012

Jelikož se nic neděje, volám ve středu opět Taťkovi. Ministr prý zrovna podepsal a zítra máme naklusat ke Komišnerovi, vše už bude v pořádku. Kolikrát už jsme to jen slyšeli… Druhý den jdeme posté na celní správu. Komišner tu není, je v Dháce. Vnucujeme se tedy do kanceláře pána, nesoucího titul „Joint Comissioner“. Jelikož je v budově celní správy těchto šéfů víc a pro naše vyprávění nejsou tolik důležití, říkejme mu třeba JC. JC nás posílá k šéfovi automobilové sekce, panu DC. Ten nám vysvětluje, že si musíme podat žádost o proclení auta a na základě té nám dají dopis pro AAB. S tím pak zajedeme do Dháky a dá-li Bůh, AAB nám vystaví jiný dopis, kterým se za nás zaručí a na jehož základě nám pak vydají auto z přístavu. Tolik tedy k tomu, když vám v Bangladéši někdo řekne, že už je vše pouhá formalita. Voláme tedy našemu agentovi panu Sanovi a jdeme do oddělení příjmů sepsat žádost. Po jejím podání nám prý bude založena složka, což trvá dva až tři dny. Jelikož jsme ale cizinci a známé firmy a pan Sana je velmi schopný, smrskne se celé zakládání na pouhé tři hodiny. Do naší složky nasbíráme úctyhodné množství papírů s podpisy cca půlky chittagongského obyvatelstva. Jen v jedné kanceláři nám stejný papír podepisuje pět lidí, z nichž půlka vypadá, že sem vůbec nepatří. Asi deset minut pak čekáme na podpis šéfa kanceláře, který musí dohrát hada na mobilu.

Strom vizitkovník

Poté, co nasbíráme množství podpisů, stačící pravděpodobně na změnu bangladéšské ústavy, vracíme se zpět do kanceláře DC. Ten nám podškrtne dopis pro AAB. Jelikož nemá moc času, razítko si sami najdeme ve skříni u dveří a pan Sana vše orazí místo něj (a pak se tomu ještě chvíli směje). Míříme do finiše na sekci automobilů. Tam potkáváme poslední zásadní postavu celé tragédie, pana Razu – prý dostal instrukce od Taťky, aby se postaral o hladký průběh všech formalit. Někdo tvrdí, že je z AAB, někteří zas, že je od tisku. Ve skutečnosti jde o britského občana bangladéšského původu, který se sám snaží proclít několik aut (samozřejmě pro své soukromé, turistické účely :)). Naše kauza je zjevně důležitá pro hladký průběh jeho šmeliny, Bangladéšané na nás totiž nový zákon poprvé zkouší v praxi. Proto se o nás otcovsky stará. Raza se chvíli hádá se Sanou, nakonec sbalí náš Carnet do složky s hromadou dalších a veze jej do Dháky. My se nemáme prý o nic starat. Jedeme tedy strávit víkend do Rangamati, kam jsme si prozíravě zařídili permity už během týdne.

V Rangamati stojí kromě vytrvalého deště za zmínku jen sada obřích švábů, které odchytávám na pokoji a házím z balkónu – jediné to naše povyražení. Střih a jsme opět v Chittagongu. Dáváme našim přátelům jeden den čas na vyřízení věcí na AAB a v pondělí kolem poledne se všichni setkáváme na celní správě. Bohužel celníci nejsou v novém procesu dostatečně zběhlí, a proto byly v našem dopisu zásadní chyby. Garanci od AAB jsme tak samozřejmě nedostali. Následuje další kolečko, nutné pro vytvoření nového dopisu. Seznamujeme se také s posledním comissionerem (AC), jehož kancelář jsme dosud nepoctili svojí návštěvou. Ten nám mezi řečí vysvětlí, jak nám všichni vycházejí vstříc tím, že papír podepíšou hned a ne až za čtyři dny, jak je v Bangladéši dobrým zvykem. Velké díky! Když je vše hotovo, Raza balí papíry do tašky a ještě ten večer letí do Dháky, napravit chyby nakupené celní správou.

Týden sedmý, 19.6-25. 6. 2012

Šest týdnů v Bangladéši (potažmo v Chittagongu) by ale na tuto krásnou zemi bylo proklatě málo. V úterý večer tedy volá opět Raza, že nic nevyřídil a majitel auta (tedy Žabža) musí druhý den letět na otočku do Dháky. Žabža si tedy ve středu dělá celodenní výlet, jehož jediným cílem je spatřit samotného prezidenta AAB. Poté, co navštíví Razův hotel a dají si oběd, se oba kolem třetí odpoledne dostávají do sídla zmíněné asociace. Koneckonců není kam spěchat. Prezident si dává na čas, objevuje se až kolem páté. Žabžovi jen sdělí, že musí nejdříve zjistit, je-li náš Carnet pojištěn na dostatečně vysokou částku (čert ví, jestli je pojištěný vůbec, natožpak na tři miliony korun). Žabžu chtěl tedy vidět jen proto, aby si dodal na vlastní důležitosti. Když se ho Žabža ptá, proč o bordelu v Bangladéši neinformoval ostatní automobilové asociace, hají se, že jim prý před čtrnácti dny poslal email. Je vidět, že je pán zodpovědný dříč. Zákon platí teprve rok a on už stihl poslat email. Poté, co mi Žabža večer na hotelu vše vysvětlí, nadávám sprostě až dlouho do noci. Vypadá to, že nakonec budeme muset celý kontejner přeposlat do Kalkaty.

Druhý den ovšem situace dělá další (a tentokrát již poslední) kotrmelec. Raza kolem poledne volá, ať rychle přijedeme do celního domu. Setkáváme se v kanceláři u DC, který nám říká, že naše auto ještě dnes uvolní ze spárů svého úřadu. Proč nám byl vůz nakonec vydán, se už asi nikdy nedozvíme. DC nám při soukromém pohovoru říká, že z hromady aut v přístavu pouští jen jediné. To naše. Ostatním prý nevěří jejich čestné úmysly. Je nám ještě doporučeno, ať nezvedáme telefon prezidentovi AAB. Vypadá to tedy tak, že jsme několik týdnů čekali na nový zákon, aby ho nakonec úředníci mohli nějakým způsobem obejít a přitom nenést finanční zodpovědnost. Zajímavé. Ale pro Bangladéš víc než typické.  Když se Sany zeptáme, jestli si už teda konečně můžeme vzít auto, dívá se na nás jako na debily. Tohle je přece teprve celní správa. Teď bude ještě následovat examinace a posouzení v přístavu. Dáváme mu tedy plnou moc, aby za nás vše vyběhal, a odcházíme si užít náš poslední víkend v Bangladéši.

V neděli udělají lidé z celního opět pořádný kus práce. Konkrétně dojdou do kontejneru zkontrolovat číslo karoserie auta. Ve většině normálních zemí to zabere pět minut, tady jsme ovšem v Bangladéši. Zbytek odpoledne pak využije paní kontrolorka k napsání posudku. V pondělí k večeru se místo očekávaného přebrání vozidla dozvídáme, že musíme opět na examinaci obsahu kontejneru. Tentokrát s naší, respektive Žabžovou účastí.

Týden osmý, 26.6-???

Celé úterý strávíme vyřizováním povolení ke vstupu do přístavu. Nejprve jdeme za vysokým úředníkem přístavní správy. Pán s námi pohovoří o zápasu naší fotbalové reprezentace s Portugalci a poté nás pošle vyplnit patřičnou žádost o kancelář vedle. Bohužel, když se za pět minut vracíme, předvádí jeden z oblíbených bangladéšských triků. Přestože dobře věděl, že za ním hned přijdeme pro podpis, odešel na dvě hodiny na oběd. Když se pak pozdě odpoledne Žabža konečně stane majitelem papíru, který mu umožní dojít 200 metrů od brány ke kontejneru s autem, je už přístav díky několikadenním dešťům uzavřen. Brodíme se tedy ulicí po kolena ve vodě do auta pana Sany a jedeme zaplaveným Chittagongem zpět na hotel.

Ve středu není po vodě ani památky a Žabža s povolením v ruce může běžet do přístavu. Prohlídku trochu brzdí celník, který odmítá uvěřit, že na našem autě není nikde uveden přesný objem motoru 2959cc. Zajímalo by mě, ze které planety do Bangladéše přiletěl. Poté konečně napíše posudek a následuje další kolo oblíbené místní zábavy – sběr podpisů. Potřeba jsou čtyři a Sanovi se je povede získat během jediného odpoledne… Což je pravděpodobně nový rekord. Večer nás naštěstí vrátí zpět do reality kontrolor z finančního oddělení, který si za další podpis na další z mnoha papírů říká o úplatek třicet tisíc Taka (cca 7500 Kč).

Druhý den kolem poledne konečně povoluje a podškrtává poslední z mnoha potřebných papírů. Zbývá už jenom nasadit všemu tu pravou byrokratickou korunu. Ta má podobu dopisu, který říká, že se svým českým autem můžeme opravdu opustit Bangladéš a to dokonce kterýmkoli hraničním přechodem budeme chtít. Tato perla v bengálském skriptu musí být vyhotovena ve dvaceti kopiích a podepsána několika důležitými osobami. Ne, není to ironie. Kdybych to neviděl na vlastní oči, asi bych tomu neuvěřil. Po tvrdé podepisovací dřině nastává opět pátek, tedy den volna. Naštěstí přichází něco zcela nečekaného – pracovní sobota.

José opouští přístav v Chittagongu

30. 6. 2012 je den, který bude navždy zapsán v deníku výpravy zlatým písmem. Dopoledne splatíme všechny dluhy, které nám díky pozdnímu přebrání auta vznikly. Konkrétně asi 25000 Kč lodní společnosti Hapag-Lloyd a stejnou částku bangladéšské vládě za příliš dlouhé využití prostoru chittagongského přístavu. Poté, po téměř osmi týdnech strávených v bangladéšské žumpě, přebíráme pozdě odpoledne před bránou číslo čtyři Josého zpět do našich rukou. Místo složitého vyřizování povolení ke vstupu do přístavu volí Sana variantu tlačení auta několika Bangladéšany, za což platíme 400 Kč. Jelikož ale ani po třiceti minutách nedokážou Josého odbrzdit, platíme 500 Kč úplatek za falešnou přístupovou kartu a s autem sami vyjíždíme. Finále pro Bangladéš víc, než typické. A to je vše. Po zemi teď prý můžeme jezdit tak dlouho, jak budeme chtít. Děkujeme. Jeden den nám bude na cestu do Indie bohatě stačit…