Zahulíme, uvidíme

Fotogalerie

Laoský Vang Vieng. Hlavním tahákem na turisty by po právu měla být příroda, tvořená nádhernými vápencovými kopci s říčkou, razící si cestu okolo nich. Ve skutečnosti se sem baťůžkáři z různých koutů světa sjíždějí kvůli něčemu úplně jinému. Nikdy nekončící párty a snadná dostupnost drog sem láká dav, který běžně vymetá lokace od indické Goa až po thajský Koh Phan-Gan s jeho legendárními full moon party. I když už nejsme nejmladší, vyrážíme po první večeři v rámci maskování obhlédnout situaci do lokálu u řeky, nesoucího vševypovídající název „Reggae bar“. Na jídelním lístku se můžeme mimo jiné dočíst, že „joint of marihuanna“ bude za 50000 laoských kipů (asi 150 Kč), zatímco celý pytlík přijde na 200 tisíc. Stejné ceny jsou i u opiových produktů. Není ani divu. Legendární zlatý trojúhelník, na pomezí Thajska, Barmy a Laosu, je odtud, co by kamenem dohodil. Je zrovna „low season“, takže z chlapíka na baru vymlátíme celý pytlík konopí za cenu jointu a odcházíme spokojeně domů. Následující den se nám pak nedaří (kromě výletů do restaurace) opustit balkón, ze kterého lze hravě přehlédnout přilehlé kopce i výše zmiňovanou říčku. O den později jdeme do sebe a vyrážíme na obhlídku jedné ze zdejších velkých atrakcí – zelené laguny (především díky Žabžovi, který jakožto slušný kluk, pohrdající drogami, může řídit). Lagunu tvoří jáma vybagrovaná v zemi (nutno ale dodat, že plná křišťálově čisté vody) obležená hromadou lidí, kteří sledují těch několik málo jedinců ve vodě. Vskutku děsivý pohled, který se ovšem díky pár rychlým, dobře mířeným pivům, mění v příjemné odpoledne, strávené na dece. Po cestě zpět ještě vesele povzbuzujeme okolo se plahočící cyklisty ze střešního okénka. Expedice, jak má být!

Modrá ... erm ... Zelená laguna

Třetí den je plán jasný. Pokračovat v cestě do hlavního města země, Vientiane. Bohužel se díky výše zmíněným okolnostem teprve dostáváme k hlavnímu taháku místního zábavního průmyslu – tubingu. Jádrem této akce je nekonečný proud turistů, který je spolu s duší z traktorové pneumatiky vyvezen čtyři kilometry za město a poté se proudem říčky nechá unášet směrem zpět. Taková je alespoň teorie. Ve skutečnosti je hned na prvních sto metrech toku umístěno asi pět obřích diskoték či parketů (nenapadá mě, jak lépe přeložit anglický výraz stage) s nadměrně vyvinutými soundsystémy. Jakmile kolem proplouvá baťůžkář na pneumatice, je uloven jak ryba z vody a prolit „welcome drinkem“. Tyto okolnosti, ve spojení s vysoce intoxikovaným davem, vytváří prostředí, před kterým varuje nejeden turistický průvodce. Fatality (ať už díky prostému utonutí v období dešťů nebo díky šipce přímo na kámen v období sucha) nejsou bohužel nikterak výjimečnou záležitostí. My ovšem nejsme hloupí (alespoň dnes) a bereme si sotva dost peněz na dvě piva. Díky tomu se večer spořádaně vracíme na pokoj celí a nezranění. Bohužel už nejsme natolik střízliví, abychom z města odjeli, dokud je čas. Místo toho přemlouváme Žabžu (který dnes tuto zvrhlou zábavu vynechal) k opravnému pokusu následující den. Tentokrát si bereme peněz dostatek a vyrážíme o dvě hodiny dříve. Čtyři kilometry toku zdoláváme za slušných 8 hodin. Před spaním se ještě s Innou smějeme Žabžovi, který se z domluveného rande v jednom z populárních barů vrací už za hodinu. Po kyblíku vodky s redbullem na uvítanou (další místní specialita) nejen nevydržel čekat na příchod své vyvolené, ale má můj obdiv, pokud absolvoval alespoň část cesty domů ve stoje. Ráno nás ovšem smích přechází. Inna má nohy samý modrák a na jedno chodidlo není schopná došlápnout. Já kromě boule na hlavě a naraženého hrudníku (placák ze šesti metrů je záležitostí pouze pro zkušené skokany) nacházím taky naštípnutý malíček na ruce. Rychle házíme bágly do auta a ujíždíme odsud, co nám plynový pedál stačí (respektive Žabžovi, který je na řadě s řízením).

Mekong ve Vientiane

Odpoledne už ležíme pod větráky na břehu Mekongu, v nehorázném vedru metropole Vientiane. Z dvoudenní zastávky zde stojí za zmínku skutečně málo. Kromě tradiční návštěvy servisu (tentokrát jen výměna utrženého drátu na otvírání motoru – při naší frekvenci této činnosti se divím, že vydržel až doteď), snad jen večerní dění na břehu Mekongu. Ten má teď s vrcholícím obdobím sucha sotva 200 metrů na šířku. Zbytek řečiště (a minimálně kilometr to bude) se mění v obří pláž, na které se před soumrakem promenáduje, posedává a piknikuje ohromné množství lidí. Když se k tomu přidá spousta skupin na asfaltu vedle řeky, cvičících aerobic či sledujících různé show, vzniká docela parádní atmosféra. Důvod navštívit Vientiane v období sucha a brutálních veder (tedy mimo hlavní sezonu), je to ovšem pramalý.

Laoská celnice "Friendship bridge III"

Pocení už máme akorát tak dost, proto se naším dalším cílem stává jiholaoské Bolavean plateau, ležící v dostatečné nadmořské výšce na to, aby se tam dalo přežít i mimo klimatizovanou místnost. Má to jeden háček. Cesta k němu měří plných 700 kilometrů, což je vzdálenost ve zdejších podmínkách nikoli zanedbatelná. Jelikož jsme ale ze sibiřských silnic na ledacos zvyklí, skáčeme v šest ráno do auta a vyrážíme na cestu. Po dvou zastávkách (koupě bagety na snídani a poslání pohledů) a o dvě hodiny později opouštíme konečně Vientiane. Následující cesta (proti které je trasa Praha-Brno v zimě asi stejně náročná jako minuta na autíčkách na kolotoči) je ještě příjemně rozbitá zastávkou na čerstvě otevřeném laosko-thajském přechodu „Friendship bridge III“. Inně totiž dnes vyprší laoská víza a tak ji posíláme přes most do Thajska a zpět, aby získala nové, čtrnáctidenní laoské razítko. Nakonec je z toho zábava, která se protahuje na dvě hodiny. A to hlavně díky vysoce profesionální organizaci kyvadlové dopravy na úseku měřícím úctyhodné 2 km (přes most se totiž nesmí pěšky a ani po deseti minutách přemlouvání nás celníci nepustí v Josém).

Světla ubývá, motorizovaných sebevrahů naopak

Již po setmění se José pilotovaný Žabžou blíží k městečku Pakse, našemu dnešnímu cíli. Při této příležitosti by byl hřích nezmínit alespoň pár slov o reáliích laoské silniční dopravy. Řidiči se zde v zásadě dělí do dvou skupin. V té méně početné jsou maniaci řídící noční autobusy a zánovní toyoty Land Cruiser. S těmi většinou není problém a kontakt s nimi se odehrává během pár sekund, kdy vás absurdně nebezpečnou rychlostí předjedou v nepřehledné zatáčce či propálí z deseti metrů dálkovými světly. Druhá, a mnohem nebezpečnější, je drtivá většina místních motoristů, vyznávající vysoce introvertní (a nepochopitelně pomalý) jízdní styl. Po několika minutách pečlivého plánování začnou nepochopitelně pomalým tempem předjíždět v ten nejméně vhodný moment. A pokud se za ně jakožto řidič pověsíte, musíte počítat s tím, že po dokončení svého několikaminutového manévru pouze s uspokojením zkontrolují v zrcátcích, jak vás smetává do škarpy autobus v protisměru, kterému se tak tak vyhnuli. Toto ovšem platí pouze pro řidiče aut. Motorkáři se rekrutují pouze ze skupiny číslo dva. Což v praxi znamená, že vám v kterýkoli moment vaší řidičské kariéry může z nejbližšího pole vyskočit pod kola auta bez dívání jeden až pět rozjařených lidí na motorečce. To je ovšem pouze teorie řízení ve dne. Se setměním se situace posouvá do zcela nové úrovně. Opět jsou zde dvě kategorie. Ta rozumnější se snaží donutit váš mozek k explozi nadměrným užíváním dálkových světel. Pak jsou tu motoristé, kteří hrají vabank. Ti šetří svoje světla, dokud nepřijde rozednění nebo smrt pod koly většího automobilu. Do této skupiny patřil i pán v maskáčích, jedoucí na neosvětlené motorce přímo středem silnice, který dnes žije jen díky rychlému Žabžovu tiku volantem. Obdivuhodná odvaha.

Tad Fane, nejvyšší vodopád Laosu

Druhý den ráno dorážíme posledních pár kilometrů a na další dvě noci se naším domovem stávají chatky nad nejvyšším laoským vodopádem Tad Fane. Pouhých tisíc metrů nadmořské výšky navíc způsobuje, že v noci nejen nepropotíme deku, ale dokonce se musíme pořádně přikrýt, aby nám nebyla zima. Paráda! Celý pobyt zde se smrskává do kontroly úrody kávy (konkrétně vysoce kvalitní lao arabiky) a koupacích výletů k vodopádům. Těmi je zdejší oblast doslova poseta a i přes roční období je v nich překvapivě mnoho vody. Poté už míříme zpět do nížiny, na poslední laoskou zastávku, do oblasti 4 tisíc ostrovů. Ta leží na samé hranici země s Kambodžou a Mekong se zde v období dešťů rozlévá do úctyhodné šířky 14 kilometrů. Kolik je zde opravdu ostrovů těžko říct. Pokud mohu posoudit podle své poslední návštěvy, jejich počet se v období sucha minimálně zdvojnásobuje. Slabou hodinku čekáme jediní na trajektu (po několika pokusech typu „když zaplatíte za celý trajekt, pojedeme hned“). Poté to i lodivoda v kabině přestane bavit, zatroubí na klakson a vyrazí k protějšímu břehu. Co následuje je asi takový místní kolorit. Ze stínu u břehu vyrazí dvě auta a dva autobusy, začnou troubit, pán se vrátí ke břehu, společně přetížíme trajekt tak, až nám voda omývá pneumatiky a míříme k protějšímu břehu. Chybí jen kapela z Titanicu, hrající „Blíž k tobě, Bože můj“.

Příď trajekto-ponorky

Ubytováváme se v největší vesnici na největším ostrově v okolí. Jmenuje se Don Khong a hlavní událostí dne je, když kolem po silnici projde vodní buvol. První den pouze nasáváme atmosféru. Druhý den jsme již aktivnější a po neúspěšném vyjednávání o pronájmu člunu na celodenní výlet (kdybychom nejeli vlastním autem, tak podle chování místních usoudíme, že zde stojí benzín minimálně 200 korun za litr) půjčujeme motorku a jedeme na objížďku ostrova. První motorka má mírnou vadu ve formě nefunkčních brzd. Druhá již pouze škrtá o nerovný asfalt, to se dá ale lehce svést na tři osoby na palubě. Říční ostrovy v oblasti nejsou žádní trpaslíci. S několika zastávkami na pivo, pokec s pánem vyrábějícím koše na chytání ryb a následnou večeři nám výlet zabere plných šest hodin. Druhý den se ještě z okýnka vysmějeme pronajímatelům člunů a po vlastní ose míříme na ale už opravdu poslední laoskou zastávku, na ostrov Don Det. Auto musíme nechat na východním břehu řeky (se slzou v oku platíme 50 Kč za dvoudenní parkování – mytí auta a parkování je tu opravdu za hubičku. Nikdo totiž nepočítá, že by sem turisté dojeli vlastním autem, takže v tomto segmentu trhu chybí přemrštěné turistické ceníky) a přesouváme se na člunu na tento vyhlášený baťůžkářský ostrov. Po přistání se zděšením sledujeme desítku lidí, ležících na dvou metrech písku u řeky, kterou plují převážně kraví exkrementy (proč tyhle záběry nikdy neproniknou do filmů typu „Pláž“?).

Naše mezinárodní skupina na mostu mezi Don Det a Don Khon

A to je konec našeho putování Laosem. Ubytování v chatce nad řekou splňuje jen ty nejmírnější kritéria, vše ale vyvažuje cena (100 Kč za tři osoby). Večer ještě společně se švédy Davidem a Fridou (plánují rok cestovat na úkor švédských daňových poplatníků – ne, nemám nic proti Fridě a Davidovi, spíš proti absurdně nastaveným evropským sociálním systémům) vyrážíme na druhou stranu ostrova a koupeme se v nočním Mekongu s teplotou vody okolo třiceti stupňů (exkrementů samozřejmě neubylo, ale už nejsou vidět). Ráno vyzvedáváme auto na druhé straně řeky a zas jednou s plně obsazeným autem (s Innou a výše zmíněným švédským párem) míříme k patnáct kilometrů vzdálené kambodžské hranici.