Fotogalerie
V úterý po poledni nakládáme auto. Sbalit ho po mnoha týdnech jízdy ve dvou tak, aby se tam nejen vešly věci navíc, ale zůstala i volná zadní sedadla, je malým logistickým oříškem. Nakonec vše klapne (dvojice vzadu navíc pohodlně sedí na potravinách na následující dny) a po krátké procházce po blízkých buddhistických chrámech opouštíme Ulánbátar. Děravá asfaltová silnice se nám definitivně ztrácí ve vesnici asi 40 kilometrů od města. Ptáme se pár místních a nakonec vyrážíme po jedněch z mnoha stop vedoucích do krajiny přibližně jižním směrem. Bohužel špatným, jak se ukazuje večer při kontrole pomocí GPS (může se to zdát nepochopitelné, ale při měřítku mapy 1:2 000 000 a cestovní rychlosti 30 km/h je občas nutno jet půl dne, než člověk zjistí, že nejede dobře). Není to ale až takový problém. Druhý den dopoledne dojíždíme do vesnice, kde tankujeme kvalitní 76 oktanový benzín a provádíme korekci směru, takže již kolem poledne opět vyjíždíme na magistrálu směrem na „hlavní město Gobi“ – Dalanzadgad.
Cestu tvoří mnoho paralelních stop vyjetých v pouštní pláni. Tím pádem se nejen dobře sleduje, ale díky kvalitě povrchu umožňuje také (na mongolské poměry) závratnou rychlost. Celkově 700 kilometrů do Dalanzadgadu se dá urazit během necelých dvou dnů. Provinční města v Gobi vypadají ještě víc westernově, než zbylé mongolské osady. Absenci řeky zde nahrazují velkým množstvím prachu a vedrem (alespoň tedy v létě). Vodu do kanystrů bereme za malý poplatek u vrtu, který se dá vždy najít někde na ulici. V Dalanzadgadu se mnoho nezdržujeme. Kousek za městem začíná národní park Gobi Gurvan Saikhan, který obsahuje nejvyšší písečné duny Gobi (oproti zažitým představám je většina Gobi kamenitá pláň – písek se nachází pouze na 3-4% jejího povrchu), naleziště dinosauřích kostí a také kaňon Yolin Am, který je po většinu roku pokryt obří vrstvou ledu. Jelikož je většina atrakcí docela z ruky, my nemáme zrovna mnoho času a navigace po Gobi není žádná sranda, volíme k návštěvě právě onen 40 kilometrů vzdálený kaňon. Po hodině bloudění potkáváme skupinu pěti mongolských aut, jedoucích tamtéž, do jejichž kolony se po zbytek cesty přidáváme.
Na mongolských silnicích plyne čas docela rychle. Stačí na chvíli zabloudit, poté narazit na povrch tvořený převážně ostrými kameny a z ranní vyjížďky se stává večerní spurt. Do Dalanzadgadu jsme vjížděli dopoledne, ke kaňonu Yolin Am (40 km daleko!) přijíždíme z neznámého důvodu pozdě odpoledne. Necháváme tedy prohlídku na druhý den a jedeme se ubytovat do nedalekého turistického jurtového kempu. K našemu překvapení je plný němců, kteří jsou zde na organizovaném výletě. Po několika dnech kempování v poušti (kde sice překvapivě několikrát pršelo, což ale z hlediska hygieny příliš nepomáhalo) si zase dáváme sprchu. Poté nás čeká výborná večeře, pivo, taroky a můžeme ulehnout ke spánku do jurty, plní energie na příští den. Ráno vysvětlujeme slečně na recepci kombinované s barpultem, že se ještě vrátíme pro věci v jurtě, skáčeme do auta a vyrážíme směrem k národnímu parku. Po krátkém bloudění mezi okolními kopci nacházíme vstupní bránu, kterou dnes nikdo nehlídá. Projíždíme tedy bez placení a po několika dalších kilometrech vjíždíme na parkoviště.
Pro další dva kilometry se rozhodujeme využít služeb místních podnikatelů a pronajímáme si koně. Jako bonus dostáváme dvě mladé průvodkyně a vyrážíme. Oproti očekávání je to poměrně velká zábava. Díky našim nevelkým jezdeckým schopnostem se občas některý z nás nedobrovolně vydá přes potok do mlází na druhé straně nebo do kamenitého terénu mimo cestu. Občas někdo kopne koně do slabin a začne se zbytku výpravy rychle vzdalovat – tuhle legraci nám ale vždycky kvapem zatrhne některá ze slečen. Po dvou kilometrech už koně dál neprojdou, pokračujeme tedy po vlastních. Kaňon je opravdu parádní. Potok, všude hromada barevných kytek a divoce rostoucí máty. Po ledu ani vidu ani slechu. Po téměř třech hodinách a několika prochozených údolích celé pátrání vzdáváme. Na zpáteční cestě ovšem Weir svým ostřížím zrakem konečně nachází to, kvůli čemu se sem ženeme až z Ulánbátaru. Z desetimetrové vrstvy ledu, která zde ještě před měsícem byla, se stala hromádka, která by nevypadala dobře ani nahrnutá u popelnice v Brně v období tání. To nám ale nebrání v bujaré radosti a divokém fotografování se samospouští.
Zpátky u jurtového kempu narážíme na zavřenou bránu. Konečně chápeme, co se nám slečna recepční snažila den předtím vysvětlit. Kemp je dnes zavřený. Otvíráme si bránu, bereme své věci z jurty, nabíráme v umývárně vodu do kanystrů a vyrážíme zpět na sever. Po cestě si opět vychutnáváme stanování uprostřed rozlehlé pláně Gobi. Postavit stany, stoleček, židličky a večeřet uprostřed pustiny, zatímco zapadá slunce, je opravdu nezapomenutelný zážitek. Naším dalším cílem je obří socha Čingischána, kterou viděl Weir kdesi na internetu. V mapě je jakási socha značená asi 200 kilometrů od Ulánbátaru, zmínka v Lonelyplanet tuto lokaci potvrzuje, vyrážíme tedy po okreskách kýženým směrem. Po dvou dnech tradičního mírného bloudění jsme konečně kousek od cíle. Cesta sice není v mapě, vede ale správným směrem a naše domněnka je dokonce potvrzena posádkou vozidla, jedoucího v protisměru. Odpoledne přijíždíme k poměrně široké řece. Náš cíl je někde velmi blízko, bohužel na její druhé straně. Při hledání brodu či mostu trefujeme obří díru schovanou v trávě, následkem čehož se utrhnul pravý zadní tlumič a vyletěla pružina pérování.
Během chvíle k nám přijíždí pán z nedaleké jurty a nabízí svoji pomoc. Za použití našeho a jeho heveru, rezervy a pár kamenů svezených z okolí (což vše dohromady tvoří důmyslný a vysoce nestabilní zvedák) dáváme během pár minut pružinu na své místo a přesouváme se k jurtě. Tam, zatímco nás paní domu s dcerami hostí sýrem a mlékem (s velkou pravděpodobností zdroj žaludečních problémů celé posádky o den později), upevňujeme utržený tlumič (mimochodem drží dodnes, a to jako jediný – zbylé tři postupně odpadly na Road of Bones do Magadanu) a vyrážíme opět na cestu. Celá rodinka se s námi loučí a ukazuje správný směr k mostu, díky čemuž je zbytek cesty brnkačka. Víc než hodinu hledáme Čingisovu sochu, ovšem marně. Na dané GPS lokaci je jenom jakýsi malý kamenný obelisk, který má do 40 metrů vysoké jezdecké sochy vládce středověké říše opravdu daleko. Po několika kolečkách po okolí, nákupu ve vesnici, doplnění vody u pumpy a návštěvě místního pramenu minerální vody (kde minerálku vydatně zapíjíme vodkou s pány sedícími na blízké lavičce) rezignujeme. Jdeme tedy navštívit alespoň malý památníček. Jak se záhy ukazuje, jde přesně o místo, označené z nějakého neznámého důvodu jak v mapě, tak i v průvodci, jako „Chinggis statue“. Po třech dnech jízdy po mongolském venkově jsme tedy úplně jinde, než jsme chtěli.
Jelikož za tři dny odlétá Weir zpět domů z ruského Irkutsku, neztrácíme čas a vydáváme se na cestu k Bajkalu. Stanujeme na konci údolí a druhý den už svištíme po celkem hezké nové asfaltce (!) zpět do Ulánbátaru. Asi 60 kilometrů před městem nás čeká odměna za několik dní bloudění. Za zatáčkou se pozvolna vynořuje 40 metrů vysoká, nerezová socha Čingischána sedícího na koni. Byla dokončena teprve v roce 2008, což trochu vysvětluje, proč nebyla zaznamenána ani v mapě ani v průvodci. Jedná se prý o největší jezdeckou sochu na světě. V kombinaci s největší botou na světě, umístěnou v břiše koně, pak vytváří ďábelské duo. Není se proto co divit, když se z mnoha článků a videí v muzeu dozvídáme, že díky této soše stojí celý svět v němém úžasu před schopnostmi mongolských stavitelů. Musí se ale nechat, že celý komplex vypadá docela hezky a z vyhlídkové plošiny na hlavě koně je docela pěkný výhled.
Zbylých pár kilometrů do Ulánbátaru zvládáme rychle, v hustém provozu se propleteme městem, u obchodu s autodíly měníme zničený silentblok předního stabilizátoru a poté definitivně vyrážíme směrem k Ruské hranici. Poslední noc v Mongolsku stanujeme na pěkném místě u řeky a druhý den ráno dorážíme na Rusko-Mongolské pomezí. Jelikož nemáme moc času, zakládáme vychytrale druhou frontu vedle té, která už před vjezdem do celnice stojí. Naše taktika slaví úspěch, jsme záhy vpuštěni do celního prostoru a během dvou hodin už ukrajujeme první kilometry na území Burjatské republiky. Do Irkutska dorážíme po celodenní maratónské etapě pozdě v noci, ubytováváme se v hostelu, vysílení se ještě necháváme okrást taxikářem při hledání otevřené hospody a zbití padáme do postelí až ve 3 hodiny ráno. Druhý den se v polospánku loučíme s Weirem, odjíždějícím na letiště a naše cesta na úplně nejvzdálenější bod, kam se v Rusku po silnici dá dojet – do Magadanu – může začít.
