Na východ od Bajkalu

První noc v Irkutsku spíme v hostelu „Staryj gorod“ ve společné noclehárně. Koupelna i záchod je o patro výš, vedle recepce, a je nutno k nim chodit přes ulici. Nevýhoda tohoto uspořádání vynikne obzvláště ve chvíli, když si dá člověk k večeři příliš mnoho piv. Druhý den proto vyrážíme najít vhodnější ubytovací lokaci. Po krátkém pohovoru nám bábušky z nedalekého hotelu dohazují apartmán ve frekventovaném guesthousu nedaleko centra za absurdně nízkou cenu (o dva dny později se sice ukazuje, že jde o chybu recepční, ale platíme stejně až do konce pobytu). Žabža leží čtyři dny s teplotou, čehož s Alinem (už tradičně) využíváme k jemným opravám auta (připadáme si spíš jako expedice po asijských autoservisech, ale co se dá dělat … cesty jsou tu místy opravdu nehorázně špatné). Irkutsk je příjemné město. I v centru je spousta původních dřevěných baráčků (i když často rozpadlých a neobývaných). Po celém městě i po nábřeží Angary (tekoucí skrz město na své pouti z Bajkalu do Jeniseje) neustále korzují hromady lidí – je vidět, že se snaží užít si krátké sibiřské léto, co to jde. S Alinem taky navštěvujeme nedalekou hospodu U Švejka. Česká jídla ale na jídelníčku hledáme marně, v Rusku vařená Plzeň je tu řádně předražená, a tak naše srdce zahřeje jedině plaketa, na které se můžeme dočíst, že „v tomto domě pobýval v letech 1919-1921 proslulý český spisovatel Jaroslav Hašek“.

Po čtyřech slunečných dnech v Irkutsku Žabžova teplota klesá, strkáme ho tedy do čerstvě opraveného auta a v dešti vyrážíme směrem na východ kolem jezera. V té samé chvíli slaví Luboš, náš kamarád z Ulánbátaru, narozeniny svého přítele, ve vesnici asi 100 kilometrů před Ulan-Ude. Po pár SMSkách jsme přizváni na oslavu a k večeru již sedíme u stolu plného ryb a pití v domě oslavence Anatolije. Hlavní veselí se odehrávalo už včera, takže zde zůstalo již jen pár hostů. Všichni pánové jsou původem Kalmykové, tudíž vlastně Evropani stejně jako my. I když jsou podstatně starší a zastávají důležité posty ve státním i podnikatelském sektoru v Rusku a Mongolsku, chovají se k nám velice mile a přátelsky. Celý večer vesele konverzujeme, co nám jen naše chatrná ruština dovolí, pojídáme čerstvě nachytané Omuly (lososovitá ryba, žijící pouze v Bajkalu) a často připíjíme na oslavencovo zdraví (během večera je nám vysloveno uznání, že dokážeme pít stejně jako ruský mužik, což je ovšem pocta, vykoupená brutální ranní kocovinou). Je nám taky nabídnuta možnost přespat v luxusní jurtě na zahradě, což s díky přijímáme (stanování v dešti by nebyl žádný med, nehledě na to, že bychom po mnoha lahvích rozličných lihovin stěží nastoupili do auta). Ráno se celá společnost rozjíždí, děkujeme hostiteli, loučíme se s Lubošem i všemi oslavenci a zmoženě sedáme do auta (Žabža pil naštěstí díky své nemoci jen aby neurazil, a tak mohl na rozdíl od nás celý den řídit).

Odpoledne přijíždíme k přívozu přes Selengu, největší přítok Bajkalu. V Mongolsku, když to byl ještě potok, jsme na jejím břehu často stanovali. Teď, těsně před svou deltou, jde o veletok, jak se patří. Ve frontě na přívoz stojí dvě toyoty rakouských důchodců z Lince, kteří míří do Ulánbátaru. Krátce s nimi pohovoříme, přeložíme jim ceduli, na které je napsáno, že je zrovna pauza na oběd, a jedeme zahnat kocovinu polévkou zpět do blízké vesnice. Odpoledne pak ještě popojedeme asi 200 kilometrů na sever po břehu jezera a hledáme místo na stanování. Není to tak lehké, jak by se mohlo zdát. Stanování u Bajkalu je u místních ve velké oblibě, takže na víkend přijíždí z měst a městeček a celý břeh je doslova obležen zaparkovanými auty, stany a rybařícími Sibiřany. Nakonec nacházíme slušné místo, rozbíjíme tábor a relaxujeme až do večera. Naši sousedi nás sice zvou na láhev vodky, po včerejší smršti ale raději volíme klidný večer u filmu na notebooku.

Druhý den jedem na krátký výlet na oběd do blízké vesnice a zbytek dne trávíme opět relaxací (= flákáme se). S Alinem si nenecháváme ujít příležitost zaplavat si v Bajkalu. Voda je pekelně studená, my jsme ale za ty tři měsíce koupání v horských potocích na ledacos zvyklí, takže děláme pár temp kolem břehu, zatímco nás Žabža fotí a natáčí. Naše ruská víza ale nejsou neomezená a do Magadanu je to ještě pořádný kus cesty (konkrétně 5000 kilometrů po docela špatných cestách). Druhý den tedy balíme stany a vyrážíme směrem na Ulan-Ude. Městem jsme už projížděli při převozu Weira z Mongolska na Irkutské letiště. Tentokrát máme čas i na prohlídku centra a jako již tradičně nejsme zklamání. Sibiřská města kypící životem, stovky kilometrů jedno od druhého, mají prostě něco do sebe. Další dva dny cestujeme do Čity, nejvýchodnější výspy Sibiře u hranic s Čínou. Tady za zmínku stojí (kromě hromady komárů) snad jen zastávka na jídlo v malém motorestu u cesty.

Paní za pultem nejprve zjišťuje, kam jedem. „Magadan? A nebojíte se?“ Na naši otázku proč, odpovídá: „V Rusku je o tom taková písnička …“. Není to poprvé, co se setkáváme s takovou reakcí. Po celé generace se vězňové v celém Rusku báli přeložení do místa, kterému pro jeho odlehlost a podmínky přezdívali „Brána do pekla“. A je vidět, že slovo Magadan vzbuzuje podvědomě hrůzu i desítky let po zavření posledního gulagu. Naštěstí paní přichází na lepší myšlenky, když zjišťuje, že jsme všichni svobodní. Dává nám palačinky zadarmo a ptá se, jestli nechceme přenocovat. Navíc vyhazuje hosty, právě vcházející do lokálu se slovy, že je zavřeno. Její dceru chichotající se v kuchyni jsme zatím neviděli, ale jistota je jistota, a proto nenápadně vyklízíme prostor. Paní nás s cigaretou pronásleduje na malý pokec před motorest. Nekompromisně v rychlosti roztláčíme vzdorujícího Josého (má zvyk nenastartovat, když je to nejvíc třeba) a mizíme za kopcem.

Z Čity dál na východ vede zcela nová silnice, asi nejlepší, na jakou lze v Rusku vůbec narazit. Dva tisíce kilometrů z Čity do Chabarovska byly dlouho jedinou chybějící spojnicí mezi Moskvou a Vladivostokem a doprava byla možná jedině po Transsibiřské magistrále. Tyto doby jsou ale nenávratně pryč a motoristé si teď můžou vychutnat nekonečnou jízdu prázdnou tajgou po kvalitní asfaltce s téměř nulovým provozem. Kousek za Čitou míjíme poslední benzínku a nadále už je nutno pro benzín zajet do některé z nemnoha vesnic pěkný kus od cesty. V půlce cesty zajíždíme nabrat vodu do jedné z osad. Cesta končí u železničního viaduktu, pod kterým teče potok. Ukazuje se, že je to zároveň silnice a stařík jedoucí do protivky na mopedu nás uklidňuje, že se nemusíme bát. Voda prý není hluboká a kameny na dně nejsou ostré. Vodu nabíráme u cisterny ve vesnici od dvou opilých pánů. Chtějí po nás 500 rublů. Neměli bychom jim asi dávat nic, ale jelikož máme zase plné kanystry a jsme v dobrém rozmaru, zaplatíme 50 rublů, za což nás plácají po zádech a tisknou nám ruce. O den později už míjíme ceduli značící konec Sibiře a začátek Dálného východu a zakrátko dojíždíme na obří mimoúrovňovou křižovatku, kde se od hlavní silnice odděluje obávaná M56 – Lena Highway, směřující do Jakutska.

Loučíme se s asfaltkou a vjíždíme na rozbitou prašnou silnici plnou děr. Jemně mrholí, takže se rozhodujeme využít po dlouhé době pohodlí ubytovny před stanováním. Naším cílem je Tynda, hlavní centrála Bajkalsko-amurské magistrály. Železniční trať BAM vznikla na sklonku Sovětského impéria jako alternativa k Transsibiřské magistrále, vedoucí nebezpečně blízko hranic spřátelené Číny. Díky nehostinným podmínkám střední Sibiře a nutnosti stavět na trvale zmrzlé půdě spolykala tato stavba neuvěřitelné množství peněz a byla Brežněvem označena za „konstrukční projekt století“. Většina měst na trati jsou dnes už města duchů a Tynda má být jednou z nejživějších zbylých osad. Ve skutečnosti se jedná o hromadu rozkládajících se paneláků pohozených mezi kopci uprostřed nekonečné tajgy. Jako u většiny měst dále na sever, kterými ještě budeme projíždět, je těžké si představit, že by člověk žil zrovna zde. Když druhý den dopoledne odjíždíme, posedává již před panelákovým kulturním centrem uprostřed města spousta pánů popíjejících pivo a vodku. A když vidíme chátrající paneláky tyčící se všude okolo, těžko jim to mít za zlé.