Cestou necestou

Fotogalerie

V podvečer konečně vjíždíme na náhorní plošinu západního Mongolska. Po pár kilometrech předjíždíme nebohé francouze, plazící se šnečí rychlostí po rozbité prašné cestě. Pomalu se blíží tma a citelně se ochlazuje. Stavíme proto stan uprostřed planiny v nadmořské výšce 2100 metrů a chystáme se uvařit něco k snědku. Netrvá to ale ani 5 minut a máme tu první návštěvníky. Dva místní kluci na koních zvědavě okukují náš stan. Sesedají a my poprvé od začátku naší cesty narážíme na opravdovou jazykovou bariéru. Mongolové mimo Ulánbátar mluví jen výjimečně jakýmkoli cizím jazykem, a proto se na další tři týdny spousta našich konverzací smrskává na veselý smích a kreslení obrázků do písku. Absenci konverzace doháníme společným chroupáním sucharů a hrou na Alinovu kytaru, kterou jeden z kluků objevil v kufru. Za čtvrt hodiny je přijíždí z jiného směru vyzvednout jejich otec. Ještě než se rozloučíme zkoušíme k jejich velkému pobavení jízdu na jejich koních bez sedla. Pak už mizí směrem k hraniční vísce Tsaaganuur, odkud přijeli. Pro začátek poměrně příjemá návštěva.

Druhý den ráno přichází další, obtížnější kolo této návštěvní hry. Přijíždí borec na motorce. Jeho zvědavost hravě vyváží naprostou neschopnost komunikace (my se opravdu snažili), a tak sedíme dobrou půlhodinu mlčky vedle stanu. Nakonec se zjevně nabaží pohledu na naše zoufalé obličeje, nakopává mopeda a pokračuje v cestě. Mongolové celkově vypadají, že toho nemají příliš mnoho na práci. A když náhodou mají, tak je nějaká ta hodinka nerozhází. Lidé na motorce spěchající neznámo kam u nás zastavují s železnou pravidelností a poté nás desítky minut okukují – jako by kolem nás byla nějaká časová díra. Čekám, kdy u nás zastaví linkový autobus nebo skupina hasičů jedoucích k ohni.

Ráno se balíme a odjíždíme do Olgije, centra stejnojmené nejzápadnější mongolské provincie. Mongolská města jsou kapitola sama pro sebe. Pár vyasfaltovaných ulic, několik westernově vypadajících budov, mnoho ne už tak westernových jurt, a to vše odděleno stovkami kilometrů vyprahlé, řídce osídlené krajiny od další podobné osady. I tak máte po mnoha hodinách tvrdé řidičské dřiny pocit, jakobyste právě dorazili do New Yorku či Paříže. Mongolské cesty, to je také kapitola sama pro sebe. Chvíli svištíte po jedné z mnoha stop vyjetých v planině náhorní Gobi a jedinou vaší starostí je, neodbočit na špatnou stanu horského masivu před vámi (ukazatelů směru je v celém Mongolsku tak možná dvacet). Za chvíli se plazíte nelidsky pomalu horským průsmykem po kamenech ostrých jak břitva. A občas jedete správným směrem po parádní cestě, jen abyste za chvíli zjistili, že jste o sto kilometrů jinde, než si myslíte. A to vše na hlavní magistrále spojující západ země s Ulánbátarem.

Ve westernovém Olgiji se jdeme registrovat na policii. Přicházíme půl hodiny před obědovou pauzou. Pozdě. Přicházíme tedy znovu hodinu po pauze. Příliš brzy. Nakonec se dočkáme imigračního důstojníka. Po obědě je v dobré náladě. Zavtipkuje o naší i jeho špatné znalosti ruštiny, která ovšem stačí na to, abychom pochopili, že registrace není třeba. Výborně. Další na řadě je oběd. Z první restaurace nás vyhazují. Jsme trochu zmatení. Snad nejde o nějakou obecnou mongolskou restaurační xenofobii. V dalším lokále už ale vše probíhá normálně. Náš výběr pomocí náhodného bodnutí do jídelního lístku tentokrát slaví úspěch (časem si díky lístkům v mongolštině a angličtině sestavíme slovníček, což náležitě sníží naše překvapení při obdržení jídla). Jídlo v Mongolsku je velmi chutné. Bohužel se zde za největší delikatesu považuje tučné maso, díky čemuž je v každém jídle přimícháno dechberoucí množství nepoživatelných flaks (za sebe musím říct, že jsem tolik tlustého masa co v Mongolsku nesnědl za celý život).

V Olgiji je vše vyřízeno. Poskakujeme tedy dále po panmongolské highwayi. Všude okolo nádherná příroda, nádherné hory a neuvěřitelná spousta skvělých míst na stanování. Díky kočovné povaze mongolů můžete postavit stan klidně hned vedle hlavní cesty a jediné co vám hrozí, je nekonečný proud návštěv u vašeho stanu.

A pak, po několika dnech jízdy mezi jurtami, přes pár westernových městeček, mnoho horských průsmyků a jednom zapadnutí v bahně (opět díky mé blbosti), dorážíme konečně k velké mongolské chloubě. Jezeru Khovsgol, mladšímu dvojčeti ruského Bajkalu. O tom, jaké to tam bylo, o setkání s druhou částí výpravy v Ulánbátaru, výletu do Gobi a návratu do Ruska se snad dočtete co nejdříve…