Diplomatická imunita

Fotogalerie

Nejprve bych se rád omluvil všem čtenářům našich stránek za nulovou aktualizaci v posledních týdnech. Při kempování v kazašské stepi nebylo jednoduché narazit na internet. Jelikož jsme teď konečně v Almaty, bývalém hlavním městě Kazachstánu a jelikož i další víkend hodláme strávit v civilizaci – konkrétně současném hlavním městě Astaně, pokusím se vše dohnat sérií článků. A to dřív, než zase zmizíme ve stepi. Tentokrát mongolské. Takže…

Astrachaň, půlmilionové město v deltě Volhy, je historicky důležitou obchodní křižovatkou. Naším hlavním cílem ovšem tentokrát nebylo obrážení památek, ale získání víz na zdejším kazašském konzulátu (jedním ze tří na území Ruska). Poté co jsme důkladně projezdili město, zvlášť pak okolí místního stadionu, nacházíme konečně příslušný úřad, dobře schovaný uprostřed vilové čtvrti. Dokonce se nám podařilo trefit do úředních hodin, a tak za chvíli sedíme na pohovce v kanceláři a absolvujeme malý pohovor. Jak se záhy ukazuje, série zvídavých otázek typu jak, proč, s kým a kdy není jen tak standardní součástí vízového procesu. Druhý den, kdy jsme plánovali vyrazit k hranici, se totiž na konzulátu neúřaduje a navíc, běžná doba vyřízení víz je jeden týden. Naštěstí jsme zde ale oproti většině turistů vozem. A naštěstí se vicekonzul Adil, který nám víza vyřizuje, potřebuje zrovna zítra dostat do 350km vzdáleného kazašského Atyrau na letadlo do Astany. Moc sice nechápu, proč se státní úředníci středoasijského Kuvajtu (alespoň takový je cíl prezidenta Nazarbajeva do roku 2030) musí přes státní hranici přepravovat jako pasažéři svých zákazníků, ale budiž.

Druhý den v 15:00 voláme dle domluvy na konzulát. Víza jsou zařízena, naše diplomatická mise začíná. Platíme tučnou pokutu za pozdní check-out z hotelu a razíme přes město nabrat našeho pasažéra a pasy. Adil naskakuje s igelitkou do auta a začíná dvouhodinové kolečko městem. Na každém druhém rohu vysedne, nějaké zavazadlo odnese, nějaké přinese, až mu nakonec zbude pouze taška s osobními věcmi a vyrážíme (později se dozvídáme, že mu právě začínají měsíční prázdniny jako odměna za celoroční poctivou službu své vlasti, čímž se celé ty manévry trochu vysvětlují). V autě definitivně odkládá svoji přísnou úřednickou masku, probíráme Kazachstán i Českou Republiku (kam plánuje jet na návštěvu svého kamaráda, kazašského konzula v Praze), naši i jeho práci (studoval mezinárodní právo v Holandsku a poté působil dva roky na velvyslanectví v Pákistánu) a také pivo, jehož jsme náhodou všichni velcí fanoušci.

Hodinu před setměním dorážíme na hranici. Podle informací zde byrokratické průtahy mohou zabrat i několik hodin a pojištění auta a různé úplatky můžou přijít na pěkných pár dolarů. Na ruské straně čekáme potupně ve frontě s ostatními víc než půl hodiny. Po překonání této překážky se věci dávají rychle do pohybu. Na kazašské straně předjíždíme celou frontu, klubko lidí u okénka s pasy uctivě ustupuje a úředník nám během pár minut dává vstupní razítka. O pár metrů dál nás zastavuje celník k prohlídce nákladu. Adil vybíhá z auta a seřve ho takovým způsobem, že nám pravděpodobně salutuje ještě teď. Vesele se všichni smějeme nebohému celníkovi a vyrážíme do kazašské noci. „WELCOME TO KAZAKHSTAN“, říká Adil cucající plechovku piva Baltika na sedadle spolujezdce, zatímco naše auto rozverně poskakuje po rozbité silnici plné kamionů a aut s věčně zaplými dálkovými světly. Po čtyřech hodinách neředěného nočního pekla konečně dorážíme do Atyrau, dáváme Adilovi dvě plechovky Plzně, vyměňujeme telefonní čísla pro případ nouze a mízíme na pár hodin spánku do blízké „gostinici“. Naše cesta po Kazachstánu může začít.