(Ne)šťastné ukončení expedice |
 10 komentáře |
||
 |
|||
|
Vážení přátelé, s lítostí vám oznamujeme, že jsme byli nuceni expedici předčasně ukončit. Během naší cesty Etiopií jsme měli automobilovou nehodu, a protože José utrpěl značné škody, nezbylo nám nic jiného než auto přenechat etiopské vládě a vrátit se zpět domů. Nikdo z nás nebyl naštěstí zraněn. Ještě se nás ale nezbavíte. V nejbližší době se můžete těšit na zbytek článků a doplníme i fotogalerie. Tímto vám děkujeme za vaši podporu a zároveň přejeme všechno nejlepší do nového roku!
Rubriky: Nezařazené
|
|||
|
|
|||
Od jeskynních lidí k Perské říši |
1 komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie Po typické íránské snídani (tradičně výborný placatý chleba doplněný tradičně podivnou kombinací typu feta-máslo-mrkvový džem) vyrážíme z Jazdu směrem na jih. Dneska nás čeká na naše poměry hotová brnkačka. Pouhých 250 km do tradiční jeskynní vesnice jménem Maymand. Ta leží mírně mimo většiny turistických tras, navíc se tam celkem složitě dostává veřejnou dopravou. Pro nás motorizované cestovatele ideální volba. Po chvíli vyptávání nakonec nacházíme malou asfaltovou silničku vedoucí směrem do hor a za chvíli už parkujeme Josého kousek od maymandské návsi. První lidé ve vesnici podle některých zdrojů bydleli už před dvanácti tisíci lety. Těžko věřit. Je ale naprosto jisté, že je nepřetržitě obydlena nejméně 2-3 tisíce let, což z ní dělá jednu ze čtyř nejstarších vesnic v Íránu. A to v zemi, která se může chlubit antickými místy typu Persepolis, už něco znamená. Zrovna končí léto, takže je tu jen malá část obyvatel. Většina usedlíků ještě migruje někde v okolí se svými stády a domů se vrátí až na zimu. Jelikož Maymand patří k íránskému kulturnímu dědictví je ve vesnici dokonce guesthouse, tvořený několika jeskyněmi pro návštěvníky. A ten se Žabžou běžíme omrknout.
Rubriky: Írán
|
|||
|
|
|||
Na jih po ose zla |
2 komentáře |
||
|
|||
 Fotogalerie Na turkmensko-íránské hranici je po dlouhé době opět klidná a pohodová atmosféra. Jaký to rozdíl oproti situaci před pár hodinami během policejní kontroly na silnici před Ašchabadem. Když ruka přísného důstojníka z ničeho nic vyletěla prudce k čelu, pár sekund se Žabžou tápeme, co se vlastně děje. A poté už jen stěží zadržujeme smích. Pán i se svým podřízeným právě divoce salutují vrtulníku, prolétávajícím vysoko nad námi. Ještě několik minut se smíchem napodobujeme jejich vytřeštěné pohledy vzhůru a strojové salutování. Na hranici se už naštěstí žádné policejní absurdity nekonají. Poté co si vojáci dají oběd (na průměrné turkmenské celnici zabírá pauza na oběd zhruba devadesát procent dne), oštemplují nám auto i pasy a bez kontroly zavazadel vypouštějí ze země. V Iránu je vše ještě jednodušší. Chybějící klíče od místnosti s razítky pro auta jsou vlastně jediným zádrhelem. Celník nakonec vleze dovnitř oknem a my opět bez kontroly zavazadel rychle opouštíme celní prostor. O pár kilometrů dál nás ještě zpovídá voják se samopalem (mluvící perfektně anglicky). Chvíli se zvědavě vyptává na naši cestu, poté nám popřeje hodně příjemných zážitků v jeho zemi a tím jsou veškeré kontroly na většinu příštího měsíce za námi. Po pár kilometrech se napojujeme na dálnici a hned je jasné, že jsme zpět v zóně divokého řízení. Po klidné a kultivované (řidičsky!) Střední Asii připomíná provoz zas jednou chaos indického subkontitnetu. Ba co víc. Tam kde se Ind pomalu plazí a zmatek v dopravě způsobuje spíš jeho absence používání mozku, Íránec závodí a jeho hlavním cílem je předjet a vyblokovat co největší počet svých kolegů (a kolegyň – oproti zemím typu Saudská Arábie zde žádná diskriminace neexistuje a počet žen za volantem se nijak neliší od situace v Evropě). Je to docela zvláštní, protože jakmile Íránci vystoupí z auta, stávají se z nich velice mílí a kultivovaní lidé.
Rubriky: Írán, Turkmenistán
|
|||
|
|
|||
Dveře do pekla |
Napsat komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie Takže jsme konečně v Turkmenistánu. Co dál? Původní plán byl zakempovat někde v poušti za Koně-Urgenčí. Na to teď ale, po třech dnech strávených na celnici ve stanu bez vody, záchodu a o nudlových polévkách, nemáme ani pomyšlení. Šineme si to tmavými a rozbitými ulicemi přímo do středu města a hledáme hotel. Po několika minutách narážíme ve tmě pod stromem na policejní hlídku, číhající na nebohé motoristy. Lezeme z auta a ptáme se na cestu příslušníka, který by s trochou fantazie mohl být mým synem (to fakt nepřeháním – jen málokterý turkmenský muž zákona vypadá, že už dosáhl plnoletosti). Hned u nás zastavuje auto plné místních výrostků a odstrkují policistu s tím, že nám cestu ukážou sami. Lezeme tedy zpět do Josého a stíháme jejich auto. No, stíháme… Jedou tak dvacet a vypadá to, že jsou všichni namol. Nakonec ale opravdu zastavujeme u něčeho, co by s trochou představivosti mohl být hotel. Kluci nám třesou pravicemi, přivítají nás v Turkmenistánu a poté skáčou zpět do auta a mizí v dáli. Jak milé. Hotel je spíš taková jednoduchá ubytovna pro dělníky (dostáváme pokoj pro šest, ve kterém jsme sami). Po předchozích dnech na hranici je ale už jen postel a sprcha znamením nebetyčného luxusu. Pán ve vchodu by nás mohl klidně vítat slovy hostinského Supa ze Třech veteránů: „Doufám, že se ubytujete v mém hotelu, jiný tady totiž není“… což by byla pravda a také by to vysvětlilo navrhovanou cenu. Nám už se ale opravdu nikam nechce, vkládáme tak poslední zbytky energie do smlouvání, a když se dostáváme ze třiceti dolarů za pokoj na dvacet, nad ničím už nepřemýšlíme a padáme do postelí. Následují jen míchaná vajíčka s lančmítem, horká sprcha, jedno (!) pivo a jedenáct hodin nerušeného spánku.
Rubriky: Turkmenistán
|
|||
|
|
|||
Terminál |
2 komentáře |
||
|
|||
 Fotogalerie Přijíždíme před závoru uzbecko-turkmenského hraničního přechodu. Nic zatím nenapovídá tomu, že se právě začíná odvíjet další z příběhů bezbřehé byrokratické idiocie. Voják u závory mluví pouze uzbecky. Za asistence rusky mluvícího pána stojícího ve frontě dostávám instrukce: „Stoupněte si támhle a počkejte, až vás zavolám.“ Stoupáme si teda támhle a čekáme. Deset minut. Dvacet. Padesát. Po hodině a čtvrt to nevydržím a jdu se zeptat, kdy nás konečně pustí dovnitř. „Třeba hned, jeďte,“ říká najednou voják plynulou ruštinou. Parkujeme u budovy celnice a okamžitě se objevují dva důležití aktéři této hry. První je policista, říkejme mu třeba Kecal, jehož hlavní úloha spočívá v tom, že zná trochu angličtinu. A tu si na nás velmi rád trénuje. Druhé a důležitější postavě říkejme třeba Idiot. Jeho hlavní práce spočívá v kontrole nákladu aut a kamionů. Vzhledem k tomu, že je na zdejším přechodu četnost projíždějících vozidel cca čtvrt auta za den, Idiot se většinu času nudí. Jako první nás vítá Kecal a žádá nějaký dárek. Vesele to přejdeme společným smíchem. Poté se oba pánové chtějí vyfotit před naším autem. Kecalovi asi nejede foťák na telefonu, tak fotím já a poté mu fotografii posílám přes Bluetooth. Nakonec následuje žádost, zda si Kecal může na celnici udělat kolečko našim autem. Proč ne, říkáme si, třeba nám to pomůže k rychlejšímu odbavení. Se skřípěním zubů pak sledujeme pneumatiky našeho auta, zanechávající černé stopy na betonu celnice. Tak. Fotky jsou hotovy, Kecal se nevyboural, můžeme konečně přejít k vlastnímu celnímu odbavení.
Rubriky: Turkmenistán, Uzbekistán
|
|||
|
|
|||
Bez benzínu po Hedvábné stezce |
Napsat komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie V Samarkandu si po dlouhé době dáváme trochu památkové turistiky. A co si budeme vykládat, docela se na to těšíme. Po neustálém čekání na víza, pití piva a přesouvání se po rozbitých cestách je to docela příjemná změna. Jako první navštěvujeme hned po ránu největší místní pýchu – historické centrum města zvané Registán. Zvenku je na obří orientální portály parádní pohled. Zevnitř už to (po zaplacení tučného vstupného) taková sláva není. Veškeré vnitřní plochy (dříve islámské školy) zabírají krámky se suvenýry. Takže si vlastně platíte za to, že vás pustí do obchodu. Poté se přesouváme po bývalé hlavní tepně města, prospektu Taškent, směrem k dalším památkám. Z ulice byla v nedávné době udělána moderní pěší zóna a její kraje byly osázeny luxusními obchody se vším možným. Je docela vidět, že uzbecká vláda vynakládá na rekonstrukci Samarkandu nemalé prostředky. Bohužel, výsledek působí značně sterilním dojmem a bylo by možná lepší, kdyby renovátoři trochu ubrali. Postupně navštěvujeme jedno nic moc mauzoleum, jednu naopak velice pěknou mešitu a celou procházku zakončujeme u místního hřbitova – v nekropoli. Tento komplex, skládající se z hrobek, rituálních budov a jedné mešity je možná vůbec tím nejzajímavějším, co je v Samarkandu k vidění a zpětně musím poděkovat Žabžovi, že mě i tady přemluvil k zaplacení nemalého vstupného. To se v Samarkandu platí u každé památky zvlášť a pro cestovatele s omezeným rozpočtem, jako jsme my dva, znamená nemalé výdaje. Naštěstí jsme tu skoro doma. Nebo to aspoň tak vypadá. Vždy, když bábušky prodávající lístky zjistí, že jsme kluci z České republiky, spiklenecky zamrkají a nařídí nám čekat. A až z dohledu odejdou všichni němečtí a francouzští turisté, dají nám se slovy „vždyť jsme vlastně bratři, tak tady to máte se studentskou slevou“ lístky za poloviční cenu.
Rubriky: Uzbekistán
|
|||
|
|
|||
Šaurma, šachy a Plzeň |
Napsat komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie Po víkendu ve Fanských horách jsme opět v Dušanbe. Ne tak ovšem potvrzení o schválení íránských víz. Nezbývá tedy než trpělivě čekat. Koneckonců na čekání jsme už docela zvyklí. Zapichujeme opět stan na dvorku Adventurer’s Inn. Sezona se pomalu chýlí ke konci, lidí ubývá, a tak už nemusíme stanovat nad kanálem, ale zabíráme parádní místo v rohu u zdi. O dva dny později se ukazuje i Ben. Přijíždí z Fanských hor po čtyřiadvacetihodinové anabázi dvěma kamazy. I když je totiž na hlavní tádžické silnici z jihu na sever celkem slušný provoz, veškeré osobní vozy jsou doslova nacpané k prasknutí. Velké spoustě cestovatelů tak nakonec nezbude nic jiného, než si stopnout jeden z pomalu se plazících náklaďáků. O další den později rozráží bránu vedle našeho stanu historický Land Rover s německou espézetkou. Jeho posádku tvoří Němec Michael a Finka Anna (která je ve skutečnosti příslušnicí švédské menšiny a stejně žije v Německu). Společně s důstojníkem izraelských speciálních jednotek Iftachem a holandským cyklistou Frankem formujeme docela zajímavou národnostně smíšenou skupinku. Její hlavní pracovní náplní se po několik následujících dní stává hraní šachů na dvorku guesthousu, obrážení okolních šašlikových vývařoven a hlavně pojídání šaurmy. Tato tádžická varianta arabské šwarmy, tureckého dӧneru či řeckého gyrosu je totiž v Dušanbe nesmírně populární. Každý správný tádžický šaurmař (kterých je v okolí nespočet) ji servíruje napůl vykukující z malého igelitového sáčku. Jak šaurmu postupně ujídáte, odkapává tuk z masa do spodní části sáčku, až vám nakonec v ruce zbude asi čtvrt litru tuku v igelitu. Díky tomu můžete ihned po konzumaci názorně vidět, jak zdravé jídlo jste právě spořádali.
Rubriky: Tádžikistán, Uzbekistán
|
|||
|
|
|||
Víkend ve Fanských horách |
2 komentáře |
||
|
|||
 Fotogalerie Během prvních pár dní v Dušanbe stíháme projít město, vylézt na vyhlídku v parku na východ od centra a hlavně zjistit, že tu opravdu není skoro nic zajímavého. Teda kromě českého piva v nedalekém supermarketu – pro mě zdroj nebetyčné radosti. Když nám do čtvrtka nepřichází kód z íránského ministerstva zahraničí o schválení našich víz (nutnost, kterou musí absolvovat každý turista), zvedáme kotvy a mizíme do hor. V Iránu je teď víkend, poté zase v Tádžikistánu, takže nemá smysl ukázat se ve městě dřív, než v pondělí. A proč taky trávit čas ve stanu nad kanálem v Dušanbe, když ho můžeme trávit ve stanu v nedalekých Fanských horách – možná vůbec nejoblíbenější vysokohorské destinaci v bývalém SSSR. Ben s Urim chtějí jet s námi, nejdříve si ale musí dát důkladnou snídani. Z těžkého rozhodování, jestli na ně máme čekat další dvě hodiny (snídající Izraelec není záležitost na pět minut), nás vysvobozuje sms od Petra (kterého jsme s jeho kamarádkou Lídou potkali v Biškeku). Přesouvají se zrovna na krátký trek do Fanských hor. Prý na nás rádi počkají v první vesnici za „tím dlouhým tunelem“ a dál můžeme jet spolu. Paráda. Házíme snídající duo Ben & Uri přes palubu a mizíme z Dušanbe po zbrusu nové asfaltce, vedoucí na sever země. Však oni nás kluci místní dopravou určitě brzo doženou.
Rubriky: Tádžikistán
|
|||
|
|
|||
Kolem zavřeného Pamíru |
1 komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie Pokud si při vyslovení jména Oš představíte něco děsivě mystického (staleté domy a orientální tržiště, přeplněná zbožím proudícím po Hedvábné stezce), pak můžete zůstat v klidu. Současný Oš je typické sovětské město širokých ulic a polozchátralých činžáků. Přidejte obří tržiště, táhnoucí se přes několik bloků, a jeden park, který má doby své slávy dávno za sebou a víte o Oši vše. Velká část cestovatelů odsud mizí tak rychle, jak jen může. Ne tak my. Po celodenní jízdě si ordinujeme den klidu (a tím pádem i Benovi s Urim, kteří jsou tu už týden a nejradši by už jeli do Tádžikistánu). Nakoupíme na tržišti jídlo na malý snídaňo-obědový piknik a jdeme pojíst do parku. Jelikož je ale neděle, má stejný nápad i půlka obyvatel Oše. Celý park, včetně mnoha atrakcí, které měly být pro svou zchátralost už dávno mimo provoz, doslova praská ve švech. Tu visí hromada Kyrgyzů (či Uzbeků, kteří zde tvoří asi polovinu populace) na sotva stojícím ruském kole. O kus dál se zas děti nadšeně vozí na prorezivělém malém vláčku. Nechybí ani kolotočová autíčka či dvě klece motající se kolem tří os s dvěma místňáky, snažícími se se nepozvracet. Mezitím vším pak korzuje dav s nějakým tím zákuskem a džusem, pivem či vodkou v ruce. Dáváme lehkou snídani a poté se přesunujeme do šachového koutku. U dlouhého stolu s hromadou šachovnic tu proti sobě hrají kamarádi i úplní cizinci, o peníze a nebo jen tak. Za chvíli se Žabža s Urim odcházejí zpět na hotel. My s Benem (vášnivým šachistou) se tu zasekáváme na dobré tři hodiny.
Rubriky: Kyrgyzstán, Tádžikistán
|
|||
|
|
|||
Kyrgyzská hra na čekanou |
Napsat komentář |
||
|
|||
 Fotogalerie Probouzíme se ve stanu na horské louce kdesi za kyrgyzským Narynem. Mrholí, a tak neztrácíme čas a po lehké snídani (chleba, kabanos, sýr a vodka) skáčeme rychle do auta. Také já se cestou k jezeru Issyk-kul aklimatizuji na nové prostředí – platím pokutu za rychlost. Nechávám si ukázat sazebník pokut, ukecávám to na nejnižší sazbu (80 Kč) a frčíme dál. Ukazuje se, že Žabžových včerejších 120 Kč je vůbec nejvyšší pokuta, jakou lze za rychlou jízdu v Kyrgyzstánu vyfasovat. Paráda. Hnedka v autě vypisujeme novou hru, kdo dokáže překročit povolenou rychlost o víc km/h. Prosvištíme jedním tuctovým kyrgyzským průsmykem (asi 3000 metrů), zaplatíme tučný poplatek za vjezd do národního parku (dacani mají speciální tarif pro cizí vozy) a po krátkém obědě vyrážíme po pobřežní silnici kolem jednoho z největších kyrgyzských skvostů – alpského jezera Issyk-kul. Jde o takové malé místní moře, takže se to na silnici přímo hemží starými mercedesy a BMW s dovolenkáři (vypadá to, že tu končí tak tři čtvrtiny evropských ojetin) a vesnice u silnice jsou doslova prošpikovány cedulemi s nabídkou pokojů k pronajmutí. My se rozhodujeme strávit i tuto noc ve stanu a tak sjíždíme na jednu hezky vypadající pláž. I přes zataženou oblohu, vítr a lehké mrholení poskakuje ve vodě několik místních. Většina jich ale sedí na břehu na dekách a cpou se ideální ramadánovou kombinací vodka-meloun.
Rubriky: Kyrgyzstán
|
|||
|
|
|||
 |
Írán04. 10. 2012
Počet fotografií: 123 |
 |
Turkmenistán02. 10. 2012
Počet fotografií: 41 |
 |
Uzbekistán05. 09. 2012
Počet fotografií: 143 |
